V květnu 1989 jsem odmaturoval a chystal jsem se na vysokou školu. Bolševik už měl na kahánku, což ovšem nikdo nevěděl. V Praze na Hradě seděl Husák, sice stále ještě mocný, ale už stařičký a senilní. Předsedou KSČ byl Milouš Jakeš, kterému se tenkrát už všichni smáli pro jeho neschopnost a hloupost. O Jakešovi sem nicméně ještě napíšu někdy jindy.
Něco viselo v luftě a zvolna houstlo. My v Plzni jsme to ani zdaleka nevnímali tak intenzivně jako v Praze - nebylo z čeho, televizi a tisk měli komančové pod kontrolou a Internet ještě nebyl. Já jako mladé 18leté ucho jsem měl úplně jiné starosti. Přesto bych rád zaznamenal dva momenty, které tu náladu tak trošku ilustrují.
První víkend v červenci byla v Plzni Porta - festival trampské a folkové muziky. Motala se kolem toho spousta lidí, byla to jedna z mnoha oáz, kde se za bolševika dalo být. V Plzni bývalo na obrovských večerních koncertech v amfiteátru na Lochotíně lidí jako psů, i přes 20 000.
Vzpomínám si, že tenkrát vystoupilo i sdružení Zůstali jsme doma - Slávek Janoušek, Vlasta Redl a Jaroslav Samson Lenk. Dovolili si tenkrát zpívat věci, že lidi v amfíku řvali nadšením. Když Slávek janoušek zpíval
"Kdy už, kdy už, kdy už to bude,
kdy už, kdy už přijde ten den,
kdy už kdy už všechno zas pude,
kdy už jako člověk budu spokojen",
řval jsem nadšením a se mnou 20 000 dalších lidí. Všichni si to vyložili proti komunistům - autor to taky tak myslel. Tenkrát v době nesvobody a cenzury jsme všichni byli vycvičení hledat skutečný význam pod čarou, ve všem hledat narážky. Všichni jsme sdíleli ten kulturní kontext a mluvili a mysleli jsme ve stejném kódu. Viz Orwell a jeho geniální Newspeak z románu 1984.
Když Zůstali jsme doma zpívali:
"Tolik velikých slov
jsi za ta staletí zažil,
tolik zmarněných let,
tolik zbytečných chyb,
A jen vysoký plot
náš tichý zpěv stráží,
že tu chceme mít svět,
co zpívá nahlas a líp",
měl jsem po těle husí kůži. A ještě teď, když si tu písničku a tu atmosféru vybavím, ježí se mi chlupy na rukou a oči mi vlhnou. Asi první příznak senility.
Tahle písnička pro mě zůstává esencí nálady toho léta 89, kdy se lidi přestávali bát říct, že už komunistů mají dost.
V duchu jsem si tenkrát říkal, že si dovolili moc a že je za to zavřou. A nic. Dnes to vidím jako jasnou ilustraci slabosti toho režimu. O pár let dřív by je sebrali a zavřeli.
V srpnu 1989 jsem musel povinně na chmelovou brigádu. Jeli jsme povinně všichni, co jsme nastoupili na vysoké školy, a všichni, co tam studovali. (To dnes mimochodem taky asi mladí nepochopí).
Spali jsme v cimrách s palandami, tipl bych si, že nás tam nacpali nejmíň 20 na cimru. Každý večer, a zejména 21.srpna v den výročí sovětské okupace z roku 1968, se na cimře poslouchalo rádio Svobodná Evropa. Já jsem Svobodnou Evropu dříve neznal, doma si naši dávali pozor a o politiku se programově nezajímali.
Opět jsem čekal, že to bude průser, že na nás vletí asáci, kteří s námi byli na chmelu jako dozor. A nic. Asáci nepochybně věděli která bije, ale bylo jim to fuk a rozhodně nic neřešili.
Vnímám to jako další příznak uvolňování otěží. Možná jsem byl zbytečně předposraný, ale dodnes si myslím, že o pár let dříve by nás jednak zbuzeroval někdo z pedagogického dozoru, jednak by si to nikdo nelajzl, protože by se našel nějaký práskač, co by nás udal.
Něco viselo v luftě a zvolna houstlo. My v Plzni jsme to ani zdaleka nevnímali tak intenzivně jako v Praze - nebylo z čeho, televizi a tisk měli komančové pod kontrolou a Internet ještě nebyl. Já jako mladé 18leté ucho jsem měl úplně jiné starosti. Přesto bych rád zaznamenal dva momenty, které tu náladu tak trošku ilustrují.
První víkend v červenci byla v Plzni Porta - festival trampské a folkové muziky. Motala se kolem toho spousta lidí, byla to jedna z mnoha oáz, kde se za bolševika dalo být. V Plzni bývalo na obrovských večerních koncertech v amfiteátru na Lochotíně lidí jako psů, i přes 20 000.Vzpomínám si, že tenkrát vystoupilo i sdružení Zůstali jsme doma - Slávek Janoušek, Vlasta Redl a Jaroslav Samson Lenk. Dovolili si tenkrát zpívat věci, že lidi v amfíku řvali nadšením. Když Slávek janoušek zpíval
"Kdy už, kdy už, kdy už to bude,
kdy už, kdy už přijde ten den,
kdy už kdy už všechno zas pude,
kdy už jako člověk budu spokojen",
řval jsem nadšením a se mnou 20 000 dalších lidí. Všichni si to vyložili proti komunistům - autor to taky tak myslel. Tenkrát v době nesvobody a cenzury jsme všichni byli vycvičení hledat skutečný význam pod čarou, ve všem hledat narážky. Všichni jsme sdíleli ten kulturní kontext a mluvili a mysleli jsme ve stejném kódu. Viz Orwell a jeho geniální Newspeak z románu 1984.
Když Zůstali jsme doma zpívali:
"Tolik velikých slov
jsi za ta staletí zažil,
tolik zmarněných let,
tolik zbytečných chyb,
A jen vysoký plot
náš tichý zpěv stráží,
že tu chceme mít svět,
co zpívá nahlas a líp",
měl jsem po těle husí kůži. A ještě teď, když si tu písničku a tu atmosféru vybavím, ježí se mi chlupy na rukou a oči mi vlhnou. Asi první příznak senility.
Tahle písnička pro mě zůstává esencí nálady toho léta 89, kdy se lidi přestávali bát říct, že už komunistů mají dost.
V duchu jsem si tenkrát říkal, že si dovolili moc a že je za to zavřou. A nic. Dnes to vidím jako jasnou ilustraci slabosti toho režimu. O pár let dřív by je sebrali a zavřeli.
V srpnu 1989 jsem musel povinně na chmelovou brigádu. Jeli jsme povinně všichni, co jsme nastoupili na vysoké školy, a všichni, co tam studovali. (To dnes mimochodem taky asi mladí nepochopí).
Spali jsme v cimrách s palandami, tipl bych si, že nás tam nacpali nejmíň 20 na cimru. Každý večer, a zejména 21.srpna v den výročí sovětské okupace z roku 1968, se na cimře poslouchalo rádio Svobodná Evropa. Já jsem Svobodnou Evropu dříve neznal, doma si naši dávali pozor a o politiku se programově nezajímali.
Opět jsem čekal, že to bude průser, že na nás vletí asáci, kteří s námi byli na chmelu jako dozor. A nic. Asáci nepochybně věděli která bije, ale bylo jim to fuk a rozhodně nic neřešili.
Vnímám to jako další příznak uvolňování otěží. Možná jsem byl zbytečně předposraný, ale dodnes si myslím, že o pár let dříve by nás jednak zbuzeroval někdo z pedagogického dozoru, jednak by si to nikdo nelajzl, protože by se našel nějaký práskač, co by nás udal.
