MUDy

Představte si, že hrajete počítačovou RPG hru. Hra s vámi komunikuje pouze textově, i vy můžete zadávat pouze jednoduché textové pokyny. Grafika žádná. Tak takhle vypadaly první textové hry. Tenkrát v 80. letech jsme jim říkali textovky, teprve mnohem později se objevily mobily a tohleto slovo se začalo používat pro SMS.
Představte si, že takovou hru hrajete s desítkami jiných hráčů, které můžete potkat, komunikovat s nim a reagovat na ně. To všechno vám hra popíše textem. Máte to? Vítejte v MUDu.
Multi User Dungeon čili MUD byly první online hry, které jsem hrál. Byly to víceuživatelské textové hry, zpravidla RPG. Hry uměly všechno, co by člověk od online hry očekával - pohyb po prosteřdí, různé hráčovy akce, setkávání s jinými hráči, boje s NPC i jinými hráči. To všechno v textové podobě.

MUDy se vyvinuly z textových her, přenesených do klient-server prostředí. Byly to záležitosti tvořené a spravované komunitou - na základním MUD engine admini pomocí skriptů tvořili prostředí, questy a celé herní světy.  Některé byly vysoce sofistikované a zábavné, v rozšiřitelnosti byla jejich veliká síla.
Obrovskou výhodou MUDů bylo, že k jejich hraní stačil obyčejný telnet. Daly se tak hrát i na unixových strojích v textovém režimu bez grafiky.
Mudy jsem se zabýval někdy kolem let 1993-1995. Internet byl tehdy horká novinka, WWW se právě rodil. Asi nejvíc jsem hrál Midnight Sun, velmi propracovaný fantasy RPG mud. Jeden z mých kamarádů to dokonce dotáhl na nejvyšší level, načež se stal adminem a mohl skriptovat vlastní části MUDu. Tak se herní prostředí neustále rozrůstalo.
Poměrně zajímavou odrůdou MUDů byly MUSH - Multi User Shared Halucination. MUSH byly MUDy zaměřené na roleplaying. Nebylo cílem je hrát hardcore a levelovat (ačkoliv to hry také uměly), ale především potkávat se s ostatními hráči v zajímavém textovém prostředí a co nejlépe hrát svoji postavu. Hrozně zjednodušeně bych to přirovnal k textovým online The Sims, s tím, že pokročilejší hráči měli hodně mocné nástroje pro interakci s prostředím.
Hrál jsem nějakou chvíli Pern MUSH, hru založenou na známém fantasy cyklu Dragonriders of Pern od Anne McCaffrey (česky Drakeni z Pernu). Vzpomínám si, jak jsem se v Pern Mush zúčastnil jednoho mejdanu - sešlo se tam snad dvacet hráčů a rodili se tam noví draci. Hráči měli možnost získat vlastního draka. Mělo to neskutečnou atmosféru - pokud si vzpomínám, na mě se nedostalo, ale i tak to bylo neskutečné, jak hráči textově popisovali, co dělají a jaké mají pocity. Chování a reakce hráčů se fantasticky snoubily s texty generovanými MUSH enginem.
To všechno už je dávno pryč. Jakmile přišly první skutečné grafické MMORPG, bylo jasné, že MUDy převálcují. Je skvělé, že oba mé životí MUDy přežily dodneška - tady je Midnight Sun, tady je  Pern Mush. Dnes je to skutečně záležitost pro fajnšmekry a pamětníky.

Fronty v krámu

Za komunismu byly fronty na všechno naprosto běžné. Stálo se na maso, na ovoce, na auta, na nábytek, na zájezdy. Můj táta stál celou noc frontu na sedací soupravu.

Moje zmlsané děti nemají ponětí, co pro nás byly pomeranče a banány. Vzácnost, kterou jsme měli párkrát do roka, kdo ví jestli. Jako hodně malý si vzpomínám, že moje teta byla služebně v Paříži a přivezla odtud banány - velkou vzácnost.

Osobně si vzpomínám, jak mě někdy kolem roku 1983 moje milující babička Věra zahnala do fronty na oříšky na vánoční cukroví. Oříšky přišly do obchodu jednou za rok před Vánoci a když se to rozkřiklo, kdo mohl, šel si stoupnout do fronty. Každý měl nárok tuším na dva pytlíky. Mě bylo tenkrát asi dvanáct let a naprosto jsem nechápal, proč mám tři hodiny stát ve frontě na nějaké blbé oříšky. Hodně jsem odmlouval, ale moje chudák babička byla důsledná a musel jsem to s ní vystát. Díky tomu mohla moje maminka upéct na Vánoce vanilkové rohlíčky.
Běžně jsem stával fronty na knížky. Nové knížky se do knihkupectví dodávaly vždy ve čtvrtek odpoledne - říkalo se tomu knižní čtvrtky. Pokud měla vyjít nějaká zajímavá detektivka, byly fronty docela dlouhé. Vzpomínám si, jak jsem v plzeňském knihkupectví ve Smetanově ulici stál frontu na česko-anglický slovník, který teď leží na mém stole. Byl jsem tenkrát hrozně rád, že jsem ho dostal.
Tento stav pochopitelně s sebou nesl podpultový prodej pro známé. Zelinář nebo řezník, to bylo velmi bohaté a vážené povolání, protože mohl vyměnit nedostatkové ovoce anebo maso za jiné nedostatkové věci - třeba bony, nebo nově vyšlou detektivku.
Kapitola sama pro sebe byly nedostatkové věci běžné spotřeby, jako jsou dámské vložky anebo toaletní papír. Kdyby snad někdo stále ještě pochyboval o zoufalosti socialismu, tohle je argument absolutní a nevyvratitelný.

Dálnopis

Dálnopis je technologie, kterou už dávno vzal čas. Zjednodušeně - mašina připojená na síť, na jedné mašině se píše jako na stroji, druhá mašina na konci vedení to tiskne. Na Wikipedii je krásný popis, jak to technicky fungovalo - už tenkrát šlo o digitální přenos, znaky se přenášely v pětibitové kódové soustavě. Jednotlivé bity se ještě generovaly mechanicky.

Za mého dětství a raného mládí, za komunismu, byly dálnopisy přísně kontrolovaná technologie. Komunisti si hlídali, aby k přístroji pro přenos informací na dálku dostaly pouze osoby pověřené a řádně prověřené. Hezky to ukazuje, jak se komunisti báli nekontrolované komunikace mezi lidmi. Z dnešního pohledu to zní neuvěřitelně. (Stejné to bylo s kopírkami a xeroxy - komunisti se báli nekontrolovaného rozmnožování protirežimních tiskovin).

Osobně jsem dálnopis poprvé viděl během revoluce v roce 1989. Na vysokých školách stávkující studenti ovládli i dálnopisy. Pomocí dálnopisů se vyměňovaly informace mezi vysokými školami. 24 hodin u toho seděla služba, která zprávy přijímala i odesílala. V noci, když nebylo co přenášet, ta holka používala dálnopis k normálnímu chatování (to slovo jsme tenkrát neznali, objevilo se mnohem později s příchodem ICQ).
Když jsem v roce 1994 nastoupil do prvního zaměstnání, všichni už používali faxy - tedy zařízení přenášející digitálně na dálku naskenovanou stránku. Narozdíl od dálnopisu se fax přenáší po běžné telefonní síti. Dokumenty se psaly na počítači, vytiskly se, podepsaly rukou a faxem digitálně přenesly.
Někdy kolem roku 1995 jsem ve firmě, kde jsem tehdy pracoval, navrhoval pořízení internetu a emailu. Ačkoliv se jednalo o IT firmu, pan ředitel byl tehdá proti tomu. Tvrdil vehementně, že maily nejsou důvěryhodné a že nikdy nemohou v obchodní komunikaci nahradit faxy. Už za pár let se ukázalo, jak se mýlil.
Čas oponou trhnul, dálnopisy odešly na smetiště dějin a fax dnes představuje dožívající technologii. Ani bych si nevzpomněl, kdy jsem naposled posílal fax - snad 5 let nazpět.
Dnes posíláme emaily a pokud se jedná o opravdu důležitou obchodí komunikaci, jako je objednávka anebo obchodní dopis, přiloží se podepsané naskenované PDF. Od dálnopisu docela pokrok.