Angličáky

Angličák se za mého dětství říkalo malým kovovým modelům aut. Je zajímavé, jak se mění význam slov: dnes se pojem agličák používá hlavně pro posilovací cvik. Anglicky burpee - dřep, klik, zpět do  dřepu a výskok.
 Angličák mého dětství bylo kovové autíčko v poměru cca 1:40 - 1:55.  Byly dokonale řemeslně provedené podle originálu. Byly nalakované pravou metalízou. Měly okna, plastový interiér s volantem a gumová kola.  Ty nejlepší měly dokonce otvírací dveře nebo i kufr.
Angličáky byly nejpopulárnější sběratelskou komoditou mého dětství. Chtěl je prostě každý kluk.
Angličáky měly spoustu výhod. Byly malé, nechaly se nosit v kapse do školy. Daly se sbírat a vyměňovat.
Angličáky byly za komunismu v Československu poměrně nedostatkové zboží. V běžných obchodech se neprodávaly. Někdy byly k mání na poutích. Kdo měl příbuzné v zahraničí, mohl si je nechat přivézt. Nechaly se koupit v Tuzexu za bony. Ale ty jsme v naší rodině neměli.
 V rovněž komunistickém Maďarsku se angličáky vyskytovaly běžně v hračkářství. Někdy kolem roku 1984 jsem byl poprvé v Budapešti. Zastavili jsme se tam na půl dne cestou do Rumunska k moři. Když jsem tam viděl obchod s hračkami plný angličáků, působilo to na mě jako zjevení. Byl to podobný pocit, jako když jsem v 90. letech poprvé vyjel na Západ.
Já sám na auta tolik nejsem. Nikdy jsem je moc neřešil. Angličákům jsem ale přesto propadl. Pamětihodné angliky mého dětství jsou tři.
Můj první angličák byl ford cortina s otvíracími dveřmi. Koupil jsem ho na střelnici na pouti. Tuším že stál nějakou hroznou pálku, ke 100 Kčs, což bylo tenkrát hodně peněz, děti. Bylo mi asi 9 let a byl jsem šťastný jako blecha. Konečně jsem získal vytoužený status majitele anglika a nepřipadla si jako chudák. Tenkrát jsme neznali slova socka nebo lůzr.
Druhého angličáka jsem získal od spolužáka výměnou. Už si nevzpomínám, co jsem tenkrát přihodil na misku vah, ale nebylo toho málo. Byl to truck s jeřábem, nejspíš landrover nebo dodge.  Byl přebarvený do vojenského, čímž získal obzvlášť na ceně. Měl dokonale vyvedený maskáč a na přední kapotě německý rytířský kříž. Říkal jsem mu "fašounskej anglik" a byl jsem na něj nezřízeně pyšný.

Třetí památný angličák, který se vyskytoval v naší domácnosti, patřil mému bratrovi. Byl to citroën v oranžové barvě s černou střechou. Tuším že měl otvírací dveře a kufr. Teprve teď jsem si dohledal, že to nejspíš byl citroën dyane. Což přesně ilustruje můj laxní vztah k autům.

MUDy

Představte si, že hrajete počítačovou RPG hru. Hra s vámi komunikuje pouze textově, i vy můžete zadávat pouze jednoduché textové pokyny. Grafika žádná. Tak takhle vypadaly první textové hry. Tenkrát v 80. letech jsme jim říkali textovky, teprve mnohem později se objevily mobily a tohleto slovo se začalo používat pro SMS.
Představte si, že takovou hru hrajete s desítkami jiných hráčů, které můžete potkat, komunikovat s nim a reagovat na ně. To všechno vám hra popíše textem. Máte to? Vítejte v MUDu.
Multi User Dungeon čili MUD byly první online hry, které jsem hrál. Byly to víceuživatelské textové hry, zpravidla RPG. Hry uměly všechno, co by člověk od online hry očekával - pohyb po prosteřdí, různé hráčovy akce, setkávání s jinými hráči, boje s NPC i jinými hráči. To všechno v textové podobě.

MUDy se vyvinuly z textových her, přenesených do klient-server prostředí. Byly to záležitosti tvořené a spravované komunitou - na základním MUD engine admini pomocí skriptů tvořili prostředí, questy a celé herní světy.  Některé byly vysoce sofistikované a zábavné, v rozšiřitelnosti byla jejich veliká síla.
Obrovskou výhodou MUDů bylo, že k jejich hraní stačil obyčejný telnet. Daly se tak hrát i na unixových strojích v textovém režimu bez grafiky.
Mudy jsem se zabýval někdy kolem let 1993-1995. Internet byl tehdy horká novinka, WWW se právě rodil. Asi nejvíc jsem hrál Midnight Sun, velmi propracovaný fantasy RPG mud. Jeden z mých kamarádů to dokonce dotáhl na nejvyšší level, načež se stal adminem a mohl skriptovat vlastní části MUDu. Tak se herní prostředí neustále rozrůstalo.
Poměrně zajímavou odrůdou MUDů byly MUSH - Multi User Shared Halucination. MUSH byly MUDy zaměřené na roleplaying. Nebylo cílem je hrát hardcore a levelovat (ačkoliv to hry také uměly), ale především potkávat se s ostatními hráči v zajímavém textovém prostředí a co nejlépe hrát svoji postavu. Hrozně zjednodušeně bych to přirovnal k textovým online The Sims, s tím, že pokročilejší hráči měli hodně mocné nástroje pro interakci s prostředím.
Hrál jsem nějakou chvíli Pern MUSH, hru založenou na známém fantasy cyklu Dragonriders of Pern od Anne McCaffrey (česky Drakeni z Pernu). Vzpomínám si, jak jsem se v Pern Mush zúčastnil jednoho mejdanu - sešlo se tam snad dvacet hráčů a rodili se tam noví draci. Hráči měli možnost získat vlastního draka. Mělo to neskutečnou atmosféru - pokud si vzpomínám, na mě se nedostalo, ale i tak to bylo neskutečné, jak hráči textově popisovali, co dělají a jaké mají pocity. Chování a reakce hráčů se fantasticky snoubily s texty generovanými MUSH enginem.
To všechno už je dávno pryč. Jakmile přišly první skutečné grafické MMORPG, bylo jasné, že MUDy převálcují. Je skvělé, že oba mé životí MUDy přežily dodneška - tady je Midnight Sun, tady je  Pern Mush. Dnes je to skutečně záležitost pro fajnšmekry a pamětníky.

Fronty v krámu

Za komunismu byly fronty na všechno naprosto běžné. Stálo se na maso, na ovoce, na auta, na nábytek, na zájezdy. Můj táta stál celou noc frontu na sedací soupravu.

Moje zmlsané děti nemají ponětí, co pro nás byly pomeranče a banány. Vzácnost, kterou jsme měli párkrát do roka, kdo ví jestli. Jako hodně malý si vzpomínám, že moje teta byla služebně v Paříži a přivezla odtud banány - velkou vzácnost.

Osobně si vzpomínám, jak mě někdy kolem roku 1983 moje milující babička Věra zahnala do fronty na oříšky na vánoční cukroví. Oříšky přišly do obchodu jednou za rok před Vánoci a když se to rozkřiklo, kdo mohl, šel si stoupnout do fronty. Každý měl nárok tuším na dva pytlíky. Mě bylo tenkrát asi dvanáct let a naprosto jsem nechápal, proč mám tři hodiny stát ve frontě na nějaké blbé oříšky. Hodně jsem odmlouval, ale moje chudák babička byla důsledná a musel jsem to s ní vystát. Díky tomu mohla moje maminka upéct na Vánoce vanilkové rohlíčky.
Běžně jsem stával fronty na knížky. Nové knížky se do knihkupectví dodávaly vždy ve čtvrtek odpoledne - říkalo se tomu knižní čtvrtky. Pokud měla vyjít nějaká zajímavá detektivka, byly fronty docela dlouhé. Vzpomínám si, jak jsem v plzeňském knihkupectví ve Smetanově ulici stál frontu na česko-anglický slovník, který teď leží na mém stole. Byl jsem tenkrát hrozně rád, že jsem ho dostal.
Tento stav pochopitelně s sebou nesl podpultový prodej pro známé. Zelinář nebo řezník, to bylo velmi bohaté a vážené povolání, protože mohl vyměnit nedostatkové ovoce anebo maso za jiné nedostatkové věci - třeba bony, nebo nově vyšlou detektivku.
Kapitola sama pro sebe byly nedostatkové věci běžné spotřeby, jako jsou dámské vložky anebo toaletní papír. Kdyby snad někdo stále ještě pochyboval o zoufalosti socialismu, tohle je argument absolutní a nevyvratitelný.

Dálnopis

Dálnopis je technologie, kterou už dávno vzal čas. Zjednodušeně - mašina připojená na síť, na jedné mašině se píše jako na stroji, druhá mašina na konci vedení to tiskne. Na Wikipedii je krásný popis, jak to technicky fungovalo - už tenkrát šlo o digitální přenos, znaky se přenášely v pětibitové kódové soustavě. Jednotlivé bity se ještě generovaly mechanicky.

Za mého dětství a raného mládí, za komunismu, byly dálnopisy přísně kontrolovaná technologie. Komunisti si hlídali, aby k přístroji pro přenos informací na dálku dostaly pouze osoby pověřené a řádně prověřené. Hezky to ukazuje, jak se komunisti báli nekontrolované komunikace mezi lidmi. Z dnešního pohledu to zní neuvěřitelně. (Stejné to bylo s kopírkami a xeroxy - komunisti se báli nekontrolovaného rozmnožování protirežimních tiskovin).

Osobně jsem dálnopis poprvé viděl během revoluce v roce 1989. Na vysokých školách stávkující studenti ovládli i dálnopisy. Pomocí dálnopisů se vyměňovaly informace mezi vysokými školami. 24 hodin u toho seděla služba, která zprávy přijímala i odesílala. V noci, když nebylo co přenášet, ta holka používala dálnopis k normálnímu chatování (to slovo jsme tenkrát neznali, objevilo se mnohem později s příchodem ICQ).
Když jsem v roce 1994 nastoupil do prvního zaměstnání, všichni už používali faxy - tedy zařízení přenášející digitálně na dálku naskenovanou stránku. Narozdíl od dálnopisu se fax přenáší po běžné telefonní síti. Dokumenty se psaly na počítači, vytiskly se, podepsaly rukou a faxem digitálně přenesly.
Někdy kolem roku 1995 jsem ve firmě, kde jsem tehdy pracoval, navrhoval pořízení internetu a emailu. Ačkoliv se jednalo o IT firmu, pan ředitel byl tehdá proti tomu. Tvrdil vehementně, že maily nejsou důvěryhodné a že nikdy nemohou v obchodní komunikaci nahradit faxy. Už za pár let se ukázalo, jak se mýlil.
Čas oponou trhnul, dálnopisy odešly na smetiště dějin a fax dnes představuje dožívající technologii. Ani bych si nevzpomněl, kdy jsem naposled posílal fax - snad 5 let nazpět.
Dnes posíláme emaily a pokud se jedná o opravdu důležitou obchodí komunikaci, jako je objednávka anebo obchodní dopis, přiloží se podepsané naskenované PDF. Od dálnopisu docela pokrok.

Michal Rybka píše o videu

"Žil jsem v pozdní fázi komunismu a velice dobře si pamatuji, jaký efekt měly americké filmy, i když byly ideologicky profiltrované tak, aby ukazovaly třídní boj, třeba truckerů proti korporacím. Jenomže ukazovaly fantastické tahače, parádní ženské, super akci a nakonec končily tak nějak smířlivě, takže fungovaly jako masivní proamerická propaganda. I filmy jako Alien, které podle komančů ukazovaly „třídní boj ve vesmíru“, předváděly fantastické stroje a příšery, vedle kterých vypadala sovětská kinematografie poněkud lamersky. Tyhle filmy měly obrovský prozápadní propagandistický potenciál – díval se na ně každý. A kdo měl VHS video a kopie kazet nanejvýš třetího stupně, byl místní king. Vždycky, když se dívám na pořady o tom, jak zásadní vliv měla Charta 77 na rozpad komunistického režimu, musím se usmívat od ucha k uchu. To byla „pražská věc“, stejně jako pervitinová scéna. Morální rozklad socialistického myšlení v regionech způsobily americké filmy a katalogy od Neckermanna, ukazující záplavu zboží, které tak nějak vyvracelo tvrzení propagandy o socialismu jako zemi hojnosti."
V článku http://pctuning.tyden.cz/hardware/multimedia-zvuk-tv/23124-uvaha-o-co-posledni-dny-jde-mame-na-krku-megaprusvih .

Auta mého dětství

Jak už jsem tu psal, auta jsem nikdy moc neřešil. Na českých silnicích v době mého dětstvá mnoho značek aut nejezdilo. Kolem roku 1980 jsem na silnicích rozeznával následující typy běžných osobních aut: embéčko (pod to jsem zahrnoval jak Škodu 1000 MB, tak Škodu 100), škodovka (škoda 105 až škoda 120), trabanty, žigulíky a polské fiaty. To bylo z běžnějších aut vše. Komunističtí papaláši bývali vidět v Tatře 603, ti důležitější v Tatře 613.

Auto bylo v té době hodně nákladný statek. Bohaté rodiny byly ty, které si mohly dovolit auto. Více aut v rodině - to v mém okolí neexistovalo. Pro představu: za novou Škodu 105 dali moji rodiče někdy v té době 60 000 Kčs. Průměrný plat v roce 1980 byl 2 656 Kčs. Kdyby šel celý plat na auto, člověk by na to šetřil 22 měsíců - skoro dva roky.

Nyní, v roce 2010, při průměrném platu 23 488 Kč měsíčně, má člověk za 10 průměrných platů celkem slušné auto.
Dnešní internetové konfigurátory a výroba auta na míru - to byla tenkrát sci-fi. Bylo možné si vybrat značku a barvu, to bylo všechno.

I tak byla auta značně nedostatkové zboží, na které se čekalo v pořadnících déle než rok (pokud člověk neměl známé anebo neuplatil vedoucího Mototechny).  A propos, Mototechna býval za komunistů jediný obchod, kde se dalo koupit auto. Kdo měl tuzexové bony, mohl pro auto ještě do Tuzexu, ale to nebyl případ naší rodiny. Autosalony jednotlivých značek v dnešním slova smyslu se v Česku objevily až v 90. letech.
Škodovky v Mladé Boleslavi už v té době montovali i zahraniční dělníci - Kubánci a Vietnamci. Kvalita vypadala podle toho. Škodovky 105 trpěly problémy se zapalováním, jakmile bylo pod nulou, byl docela problém auto nastartovat. Auta měla ruční sytič, žádné ABS, žádný diesel, žádné airbagy nebo automatické převodovky, žádný posilovač řízení, čtyři rychlosti a konec, bezpečnostní pásy pouze vzadu.   Na druhou stranu se tenkrát ještě dalo celkem dost věcí na autě opravit doma svépomocí.
Také se tenkrát jezdilo jinak než dnes. Stovka v hodině byla považována za vysokou rychlost, 150  byla nedostižná šílenost.

Branná výchova

Na střední škole jsme jako jeden z předmětů měli brannou výchovu. Určitě jsme tam chodili jen my kluci - spolužačky snad měly místo toho něco jiného. 

V té době jsem to považoval za totální ztrátu času. Brannou výchovu učili tělocvikáři - chlapi, kteří měli vztah ke sportu, a brannou výchovu měli jako nejlehčí druhý předmět. 

Hodiny začínaly referátem - vždy ten, kdo byl na řadě, si musel připravit a odříkat nějaké aktuální téma týkající se branné výchovy. Zpravidla jsme to řešili nějakým propagandistickým článkem z Rudého práva. Referáty se musely dělat i na občanskou nauku a tuším i na český jazyk, proto jsme se snažili témata recyklovat - jeden připravený referát využít ve dvou nebo třech předmětech.

Vlastní branná výchova byla jakýmsi mixem topografie, bolševické propagandy a vojenské vědy. Vzpomínám si, že jsme mimo jiné probírali dílcovou metodu odhadu vzdálenosti - dnes bych to docela rád uměl. V rámci branné výchovy jsme také chodili na půdu školy střílet ze vzduchovky a probírali jsme takové atrakce jako je sborka a rozborka samopalu a teorii chování v případě jaderného napadení. 

Praktická témata mě celkem bavila, ale teorie mi šla jedním uchem tam a druhým ven. Dnes mě docela mrzí, že jsem si z toho neodnesl víc.