Angličáky

Angličák se za mého dětství říkalo malým kovovým modelům aut. Je zajímavé, jak se mění význam slov: dnes se pojem agličák používá hlavně pro posilovací cvik. Anglicky burpee - dřep, klik, zpět do  dřepu a výskok.
 Angličák mého dětství bylo kovové autíčko v poměru cca 1:40 - 1:55.  Byly dokonale řemeslně provedené podle originálu. Byly nalakované pravou metalízou. Měly okna, plastový interiér s volantem a gumová kola.  Ty nejlepší měly dokonce otvírací dveře nebo i kufr.
Angličáky byly nejpopulárnější sběratelskou komoditou mého dětství. Chtěl je prostě každý kluk.
Angličáky měly spoustu výhod. Byly malé, nechaly se nosit v kapse do školy. Daly se sbírat a vyměňovat.
Angličáky byly za komunismu v Československu poměrně nedostatkové zboží. V běžných obchodech se neprodávaly. Někdy byly k mání na poutích. Kdo měl příbuzné v zahraničí, mohl si je nechat přivézt. Nechaly se koupit v Tuzexu za bony. Ale ty jsme v naší rodině neměli.
 V rovněž komunistickém Maďarsku se angličáky vyskytovaly běžně v hračkářství. Někdy kolem roku 1984 jsem byl poprvé v Budapešti. Zastavili jsme se tam na půl dne cestou do Rumunska k moři. Když jsem tam viděl obchod s hračkami plný angličáků, působilo to na mě jako zjevení. Byl to podobný pocit, jako když jsem v 90. letech poprvé vyjel na Západ.
Já sám na auta tolik nejsem. Nikdy jsem je moc neřešil. Angličákům jsem ale přesto propadl. Pamětihodné angliky mého dětství jsou tři.
Můj první angličák byl ford cortina s otvíracími dveřmi. Koupil jsem ho na střelnici na pouti. Tuším že stál nějakou hroznou pálku, ke 100 Kčs, což bylo tenkrát hodně peněz, děti. Bylo mi asi 9 let a byl jsem šťastný jako blecha. Konečně jsem získal vytoužený status majitele anglika a nepřipadla si jako chudák. Tenkrát jsme neznali slova socka nebo lůzr.
Druhého angličáka jsem získal od spolužáka výměnou. Už si nevzpomínám, co jsem tenkrát přihodil na misku vah, ale nebylo toho málo. Byl to truck s jeřábem, nejspíš landrover nebo dodge.  Byl přebarvený do vojenského, čímž získal obzvlášť na ceně. Měl dokonale vyvedený maskáč a na přední kapotě německý rytířský kříž. Říkal jsem mu "fašounskej anglik" a byl jsem na něj nezřízeně pyšný.

Třetí památný angličák, který se vyskytoval v naší domácnosti, patřil mému bratrovi. Byl to citroën v oranžové barvě s černou střechou. Tuším že měl otvírací dveře a kufr. Teprve teď jsem si dohledal, že to nejspíš byl citroën dyane. Což přesně ilustruje můj laxní vztah k autům.