Auta mého dětství

Jak už jsem tu psal, auta jsem nikdy moc neřešil. Na českých silnicích v době mého dětstvá mnoho značek aut nejezdilo. Kolem roku 1980 jsem na silnicích rozeznával následující typy běžných osobních aut: embéčko (pod to jsem zahrnoval jak Škodu 1000 MB, tak Škodu 100), škodovka (škoda 105 až škoda 120), trabanty, žigulíky a polské fiaty. To bylo z běžnějších aut vše. Komunističtí papaláši bývali vidět v Tatře 603, ti důležitější v Tatře 613.

Auto bylo v té době hodně nákladný statek. Bohaté rodiny byly ty, které si mohly dovolit auto. Více aut v rodině - to v mém okolí neexistovalo. Pro představu: za novou Škodu 105 dali moji rodiče někdy v té době 60 000 Kčs. Průměrný plat v roce 1980 byl 2 656 Kčs. Kdyby šel celý plat na auto, člověk by na to šetřil 22 měsíců - skoro dva roky.

Nyní, v roce 2010, při průměrném platu 23 488 Kč měsíčně, má člověk za 10 průměrných platů celkem slušné auto.
Dnešní internetové konfigurátory a výroba auta na míru - to byla tenkrát sci-fi. Bylo možné si vybrat značku a barvu, to bylo všechno.

I tak byla auta značně nedostatkové zboží, na které se čekalo v pořadnících déle než rok (pokud člověk neměl známé anebo neuplatil vedoucího Mototechny).  A propos, Mototechna býval za komunistů jediný obchod, kde se dalo koupit auto. Kdo měl tuzexové bony, mohl pro auto ještě do Tuzexu, ale to nebyl případ naší rodiny. Autosalony jednotlivých značek v dnešním slova smyslu se v Česku objevily až v 90. letech.
Škodovky v Mladé Boleslavi už v té době montovali i zahraniční dělníci - Kubánci a Vietnamci. Kvalita vypadala podle toho. Škodovky 105 trpěly problémy se zapalováním, jakmile bylo pod nulou, byl docela problém auto nastartovat. Auta měla ruční sytič, žádné ABS, žádný diesel, žádné airbagy nebo automatické převodovky, žádný posilovač řízení, čtyři rychlosti a konec, bezpečnostní pásy pouze vzadu.   Na druhou stranu se tenkrát ještě dalo celkem dost věcí na autě opravit doma svépomocí.
Také se tenkrát jezdilo jinak než dnes. Stovka v hodině byla považována za vysokou rychlost, 150  byla nedostižná šílenost.

Branná výchova

Na střední škole jsme jako jeden z předmětů měli brannou výchovu. Určitě jsme tam chodili jen my kluci - spolužačky snad měly místo toho něco jiného. 

V té době jsem to považoval za totální ztrátu času. Brannou výchovu učili tělocvikáři - chlapi, kteří měli vztah ke sportu, a brannou výchovu měli jako nejlehčí druhý předmět. 

Hodiny začínaly referátem - vždy ten, kdo byl na řadě, si musel připravit a odříkat nějaké aktuální téma týkající se branné výchovy. Zpravidla jsme to řešili nějakým propagandistickým článkem z Rudého práva. Referáty se musely dělat i na občanskou nauku a tuším i na český jazyk, proto jsme se snažili témata recyklovat - jeden připravený referát využít ve dvou nebo třech předmětech.

Vlastní branná výchova byla jakýmsi mixem topografie, bolševické propagandy a vojenské vědy. Vzpomínám si, že jsme mimo jiné probírali dílcovou metodu odhadu vzdálenosti - dnes bych to docela rád uměl. V rámci branné výchovy jsme také chodili na půdu školy střílet ze vzduchovky a probírali jsme takové atrakce jako je sborka a rozborka samopalu a teorii chování v případě jaderného napadení. 

Praktická témata mě celkem bavila, ale teorie mi šla jedním uchem tam a druhým ven. Dnes mě docela mrzí, že jsem si z toho neodnesl víc.