Za komunismu byly fronty na všechno naprosto běžné. Stálo se na maso, na ovoce, na auta, na nábytek, na zájezdy. Můj táta stál celou noc frontu na sedací soupravu.
Moje zmlsané děti nemají ponětí, co pro nás byly pomeranče a banány. Vzácnost, kterou jsme měli párkrát do roka, kdo ví jestli. Jako hodně malý si vzpomínám, že moje teta byla služebně v Paříži a přivezla odtud banány - velkou vzácnost.
Osobně si vzpomínám, jak mě někdy kolem roku 1983 moje milující babička Věra zahnala do fronty na oříšky na vánoční cukroví. Oříšky přišly do obchodu jednou za rok před Vánoci a když se to rozkřiklo, kdo mohl, šel si stoupnout do fronty. Každý měl nárok tuším na dva pytlíky. Mě bylo tenkrát asi dvanáct let a naprosto jsem nechápal, proč mám tři hodiny stát ve frontě na nějaké blbé oříšky. Hodně jsem odmlouval, ale moje chudák babička byla důsledná a musel jsem to s ní vystát. Díky tomu mohla moje maminka upéct na Vánoce vanilkové rohlíčky.
Běžně jsem stával fronty na knížky. Nové knížky se do knihkupectví dodávaly vždy ve čtvrtek odpoledne - říkalo se tomu knižní čtvrtky. Pokud měla vyjít nějaká zajímavá detektivka, byly fronty docela dlouhé. Vzpomínám si, jak jsem v plzeňském knihkupectví ve Smetanově ulici stál frontu na česko-anglický slovník, který teď leží na mém stole. Byl jsem tenkrát hrozně rád, že jsem ho dostal.
Tento stav pochopitelně s sebou nesl podpultový prodej pro známé. Zelinář nebo řezník, to bylo velmi bohaté a vážené povolání, protože mohl vyměnit nedostatkové ovoce anebo maso za jiné nedostatkové věci - třeba bony, nebo nově vyšlou detektivku.
Kapitola sama pro sebe byly nedostatkové věci běžné spotřeby, jako jsou dámské vložky anebo toaletní papír. Kdyby snad někdo stále ještě pochyboval o zoufalosti socialismu, tohle je argument absolutní a nevyvratitelný.
Moje zmlsané děti nemají ponětí, co pro nás byly pomeranče a banány. Vzácnost, kterou jsme měli párkrát do roka, kdo ví jestli. Jako hodně malý si vzpomínám, že moje teta byla služebně v Paříži a přivezla odtud banány - velkou vzácnost.
Osobně si vzpomínám, jak mě někdy kolem roku 1983 moje milující babička Věra zahnala do fronty na oříšky na vánoční cukroví. Oříšky přišly do obchodu jednou za rok před Vánoci a když se to rozkřiklo, kdo mohl, šel si stoupnout do fronty. Každý měl nárok tuším na dva pytlíky. Mě bylo tenkrát asi dvanáct let a naprosto jsem nechápal, proč mám tři hodiny stát ve frontě na nějaké blbé oříšky. Hodně jsem odmlouval, ale moje chudák babička byla důsledná a musel jsem to s ní vystát. Díky tomu mohla moje maminka upéct na Vánoce vanilkové rohlíčky.
Běžně jsem stával fronty na knížky. Nové knížky se do knihkupectví dodávaly vždy ve čtvrtek odpoledne - říkalo se tomu knižní čtvrtky. Pokud měla vyjít nějaká zajímavá detektivka, byly fronty docela dlouhé. Vzpomínám si, jak jsem v plzeňském knihkupectví ve Smetanově ulici stál frontu na česko-anglický slovník, který teď leží na mém stole. Byl jsem tenkrát hrozně rád, že jsem ho dostal.
Tento stav pochopitelně s sebou nesl podpultový prodej pro známé. Zelinář nebo řezník, to bylo velmi bohaté a vážené povolání, protože mohl vyměnit nedostatkové ovoce anebo maso za jiné nedostatkové věci - třeba bony, nebo nově vyšlou detektivku.
Kapitola sama pro sebe byly nedostatkové věci běžné spotřeby, jako jsou dámské vložky anebo toaletní papír. Kdyby snad někdo stále ještě pochyboval o zoufalosti socialismu, tohle je argument absolutní a nevyvratitelný.
Ano staly se fronty na vse ! Aco ? porad byli jine veci ktere dnes nejsou ! 50 000 pujcka na vybaveni bytu , za kazde dite se odecetly 3000 kc a bez uroku ! sice mizerne ale byli byty ! a to za malou cenu ! treby podepsat praci u podniku na 10 let a byt byl zadarmo ! a jine.... Tak zde nekecejte o negativef byli jiste , Nebyli zebraci lide bez domova a pracovat museli cikani ! o tom nejak nepisete ?
OdpovědětVymazatŠkoda, že jste za socialismu nežil. Jinak byste nemluvil nesmysly (předpokládám, že netrpíte amnézií). Takže byty: nebyly! Pamatuji si, ze svého dětství, jak jsme bydleli v plesnivém suterénu a chodili s babičkou (antikomunistkou) potupně prosit do kanceláře prezidenta republiky, aby nás v tom pořadníku na byt soudruzi pořád neodsouvali na horší a horší místa kvůli protekčním osobám, které jaksi měli přednost. Několik let tohle trvalo! Za druhé: žebráci a lidé bez domova - pamatuji si z dětství ty otrhané a nemyté chudáky na Václaváku v tehdejším automatu Koruna, co Vám funěli přes rameno a prskali do vašich chlebíčků se slovy "Vy už nebudete, můžu to dojíst?". Cikáni: ty měli výjimku z pracovní doby, jim tehdy stačilo měsíčně odpracovat pro získání dávek méně hodin, než ostatním občanům. No, a že by se někdo chtěl upisovat podniku na 10 let a de facto se tak stát jeho otrokem místo současné 2-měsíční výpovědní lhůty a svobodného výběru zaměstnání s platem a podmínkami, jaké si sám vyberu, to snad mohu nechat bez komentáře. Já jsem v socialismu prožil celé dětství a kus mládí, zažil i spoustu hezkých chvil a legrace s kamarády a přáteli, ale fakt na tom zřízení nevidím nic, ale vůbec nic pozitivního. A to ani s odstupem času, kdy člověk ty horší zážitky vytěsňuje z paměti.
OdpovědětVymazat