Zájezdy do Prahy

Vzpomínám si na výlety do Prahy v dětství. Faktem je, že za komunistů bývala Praha výrazně lépe zásobovaná než zbytek republiky. Bylo tu lze vidět zboží, které jste v Plzni (neřkuli v menších obcích) prostě nekoupili. Takže se do Prahy jezdívalo často nakupovat. Zájezdy bývaly organizovány zaměstnavateli. Bývalo běžné, že podniky a organizace měly své autobusy a řidiče, kteří se starali o organizované blaho pracujících. 

Zájezdy bývaly spojeny s nějakou kulturou - ráno se odjelo do Prahy, přes den byl individuální program a navečer nějaké to divadlo. Dodnes to do jisté míry podobně funguje - moje máma takhle jezdí do divadla. Osobně už ale nevnímám ten pocit "vidláci si vyrazí do velkého světa", nezapomenutelně zachycený ve filmu Světáci.

Cesta z Plzně autobusem tenkrát v době před D5 vyšla na dobré dvě a půl -  tři hodiny cesty. Autobusy mívaly povinnou zastávku za Loděnicemi (chodívali jsme si ulevit do lesa) a někdy ještě na Bouchalce u Kařeza. K zájezdu mého dětství nutně patřila svačina - chleba s řízkem anebo s vejcem natvrdo a voda se šťávou ve flašce z PVC (ano, tenkrát nebyly PET láhve. Už jsem fakt pamětník ...).

Ideální zájezd mého dětství měl scénář autobus - letiště - metro - zoo nebo Národní muzeum. Ano, tenkrát jezdily zájazdy na Ruzyňské letiště dívat se na startující a přistávající letadla. Letiště tenkrát mělo vyhlídkovou terasu, ze které byla runway jako na dlani. Dnes je uzavřena, tuším z bezpečnostních důvodů.

Pamatuji si pouze hlavní severní runway ve směru východ-západ. Na druhou kolmou runway ve směru sever-jih si nepamatuji. Letadla v té době bývala podstatně hlučnější. Létaly tu hlavně sovětské vrtulové stroje, které dělaly přímo pekelný hluk. Letecký provoz byl mnohem nižší než dnes, ale přesto jsme byli ochotni strávit hodinu na letišti, abychom shlédli pár startů a přistání.

Vzpomínám si na svoji první cestu metrem. Bylo to někdy kolem roku 1976, dva roky po otevření první části trasy C, která jezdila z Florence na Kačerov. Dodnes vnímám pražské metro jako jedno z těch lepších, co jsem po světě viděl - a tenkrát v 70. letech to byl totální megahit: specifická architektura, turnikety na korunu (dnes už v metru nejsou, ale prý je mají znovu zavádět), pojízdné schody, automaticky otevírané dveře, hlášení "Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají". Dnes  to jsou zcela běžné věci, nad kterými se nikdo nepozastaví. Tenkrát - nejen pro mě jako malého kluka z venkova, ale i pro dospělé v mém okolí - to byl totální pokrok, oživlá science fiction, hmatatelný důkaz vyspělosti socialismu !

Praha tenkrát bývala brutálně rozkopaná (krásně je to vidět na klipu Pražákům těm je tu hej). Nejen v souvislosti s výstavbou metra. Ohrady, výkopy, roky uzavřené chodníky a bláto - to byl každodenní obrázek Prahy 70. - 80. let. Soudím, že se na tom podepsala pracovní morálka socialistické éry. Vzpomínám si, že se to i veřejně řešilo - snad v tisku a v televizi, ale nic se s tím neudělalo.

Do Národního muzea jsme samozřejmě chodili na velrybu - stejně jako dnes chodím se svými dětmi. 

Dnešní pražská zoo není zas o tolik jiná než v době mého dětství. Samozřejmě, dnes tu jsou nové moderní pavilony a velký africký výběh, ale celková kompozice zoo a pocity z ní jsou víceméně srovnatelné. Tenkrát se hodně mluvilo o koních Przewalského, které v Praze pomohli zachránit. před vymřením Bývalo jich v pražské zoo  podstatně víc než dnes, byl to jeden z hlavních taháků. Dnes mám pocit, že roli hlavního magnetu přebraly gorily.

Erotika za bolševika

V 80. letech, v době mého dospívání, byl veškerý tisk tvrdě řízen cenzurou pod vedením komunistické strany. Kromě standardní politické cenzury to také znamenalo, že se v novinách a časopisech nesmělo objevit vyfocené nahé ženské tělo (o pornografii v dnešním slova smyslu ani nemluvě). Vrcholem povolené erotiky bylo nahé divčí ňadro, klín už byl zcela tabu - zřejmě nebyl v souladu s morálkou socialistických pracujících. Vidět v novinách něco jako je dnešní Dívka Blesku, to bylo v 80. letech zcela nemyslitelné.

Je zajímavé, že kreslená erotika komunistickému cenzorovi nevadila. Mnoho kreslených vtipů v humoristickém časopise Dikobraz (kde je mu konec) bylo docela lechtivých jak po obrazové, tak textové stránce.

Z doslechu jsem věděl, že za Železnou oponou existuje něco jako Playboy. Bylo to pro mě synonymum něčeho silně nemravného a zakázaného - a tím pádem o to lákavějšího. Dnes, kdy si každý může koupit v trafice  nejenom ten Playboy, ale hned celou paletu pánských magazínů od takzvaných lifestylových magazínů typu Maxim až po tvrdé porno, je to docela k pousmání.

Vrcholem dostupné erotiky v tisku pro mě tenkrát byly staré časopisy z konce 60. let. Kolem roku 1968 tuhá cenzura zjevně povolila (dokonce byla na nějakou dobu zcela zrušena) a v časopisech se začala objevovat erotická témata a fotky.

Pro mě jako dospívajícího kluka v 80. letech tak byly 20 let staré časopisy nalézané v garážích hlavním zdrojem informací o ženském těle. A také sdělením, že ta tuhá a sterilní atmosféra, kterou jsem vnímal kolem sebe, tu nebyla odjakživa. Že kdysi dříve se smělo vidět víc a že to bývalo zajímavější.

Omdlívání

Jako školní kluci jsme provozovali značně riskantní zábavu. Řikali jsme tomu Omdlívání. Spočívalo to v následujícím: Jeden z nás udělal dřep a desetkrát se rychle a zhluboka nadechl a vydechl. Druhý stál za ním a když se ten první postavil, druhý ho zezadu objal a zmáčkl mu hrudník a paže. To vedlo k přerušení toku krve do hlavy a vedlo to ke krátkým mdlobám. Když se to udělalo "správně", tak ten první kluk měl jen na vteřinu okno. Jednou jsme to ale přehnali a spolužák se zhroutil v bezvědomí k zemi.

Je jasné, že to byla hrozná klukovina a pitomost, vůbec jsme nechápali, co se mohlo stát. Jsem rád, že se nakonec nikomu nic vážného nestalo. Byl z toho docela vážný průser. Vzpomínám si, že to škola řešila vyhlášením ve školním rozhlase a pak to s námi probírali učitelé. Dali jsme si říct a móda omdlívání na naší škole rychle skončila.

Kéž by se v dnešní době na školách stejně snadno řešily problémy s drogami.

Umřel mi kamarád

Umřel mi kamarád.
Znali jsme se dvacet pět let.
Zbyly po něm dvě malé děti a žena.
Průser jak mraky.
Venku od rána prší.
Obvolával jsem přátele a sděloval jim tu zprávu.
Někdo to přijal navenek klidně.
Někoho to rozhodilo.
Někdo začal zhluboka dýchat přes knedlík v krku.
Všichni nabízeli pomoc.
Jako by se teď dalo něco dělat.
Jako by se to dalo nějak zmírnit.
Jako by šlo něčemu pomoct.
Odešel první z mých přátel.
Vzpomínám na všechny ty roky.
Na společné večery, co už nebudou.
Na plány na dovolenou.
Na to, jak jsme se v sobotu viděli naposled.
"Stálo to za to", říkal, když ode mě odcházel.
Nejsme na to stavění, umět se vyrovnat s odcházením.
Já aspoň ne.

Věk mobilní

Zamlada jsem holdoval sci-fi. Nevzpomínám si, že bych se tam dočetl o mobilním telefonu. Různá komunikační zařízení popsaná v knihách měla podobu hodinek, šperků anebo náramků. Jmeonovalo se to lecjak, asi nejčastěji se používal termín "komunikátor", určitě ne mobilní telefon. Vrcholem dokonalosti byla zařízení umožňující spojit se s nějakým hodně chytrým centrálním počítačem, který byl uživateli k službám. Soudím, že dnešní smartphony svou bohatou funkcnioalitou  již několikrát předčily vše, o čem se psalo ve sci-fi románech v 60.-80. letech.

První mobilní telefon jsem viděl tuším někdy v roce 1995-1996. Měl ho pan ředitel firmy, kde jsem pracoval. Vypadal podobně, jako tady na obrázku - vzhled podobný starým kabelovým telefonům, sluchátko propojené kabelem s vlastním přístrojem. Rozhodně žádné kapesní rozměry - byl k tomu popruh, aby se to mohlo nosit na rameni.

Klíčovým rozjezdovým momentem pro nás Plzeňáky bylo pokrytí dálnice D5 signálem. Od té chvíle už mobil stál za úvahu jako řešení telefonu do auta.

Někdy kolem roku 1996 jsme měli v práci jeden společný mobil, který jsme si půjčovali na služební cesty. Byla to klasická cihla od Nokie s anténkou ( v té době povinná součást mobilu; zajímavé je, že mobil fungoval, i když se anténka urvala). Osobní služební mobil jsem dostal snad v roce 1996-1997. 

Pamatuji se na dobu, kdy  byla signálem pokryta velká města a diskutovalo se, od jaké velikosti obce je pokrytí rentabilní. Z dnešního pohledu nad tím mohu jen pobaveně vrtět hlavou.

Co bylo dál, všichni víme: vstup dalších operátorů - Paegas (nyní T-Mobile) a Oskar (nyní Vodafone),  rozšíření pokyrytí na celé území, masový rozmach bez ohledu na věk a profesi, příchod MP3, fotoaparátů a GPS a nárůst penetrace na dnešních šílených 133%. V dnešní době mají mobily i děti a důchodci. Asi není nic, co by bylo pro dnešní dobu charakterističtější. Žijeme ve věku mobilním.