Auta mého dětství

Jak už jsem tu psal, auta jsem nikdy moc neřešil. Na českých silnicích v době mého dětstvá mnoho značek aut nejezdilo. Kolem roku 1980 jsem na silnicích rozeznával následující typy běžných osobních aut: embéčko (pod to jsem zahrnoval jak Škodu 1000 MB, tak Škodu 100), škodovka (škoda 105 až škoda 120), trabanty, žigulíky a polské fiaty. To bylo z běžnějších aut vše. Komunističtí papaláši bývali vidět v Tatře 603, ti důležitější v Tatře 613.

Auto bylo v té době hodně nákladný statek. Bohaté rodiny byly ty, které si mohly dovolit auto. Více aut v rodině - to v mém okolí neexistovalo. Pro představu: za novou Škodu 105 dali moji rodiče někdy v té době 60 000 Kčs. Průměrný plat v roce 1980 byl 2 656 Kčs. Kdyby šel celý plat na auto, člověk by na to šetřil 22 měsíců - skoro dva roky.

Nyní, v roce 2010, při průměrném platu 23 488 Kč měsíčně, má člověk za 10 průměrných platů celkem slušné auto.
Dnešní internetové konfigurátory a výroba auta na míru - to byla tenkrát sci-fi. Bylo možné si vybrat značku a barvu, to bylo všechno.

I tak byla auta značně nedostatkové zboží, na které se čekalo v pořadnících déle než rok (pokud člověk neměl známé anebo neuplatil vedoucího Mototechny).  A propos, Mototechna býval za komunistů jediný obchod, kde se dalo koupit auto. Kdo měl tuzexové bony, mohl pro auto ještě do Tuzexu, ale to nebyl případ naší rodiny. Autosalony jednotlivých značek v dnešním slova smyslu se v Česku objevily až v 90. letech.
Škodovky v Mladé Boleslavi už v té době montovali i zahraniční dělníci - Kubánci a Vietnamci. Kvalita vypadala podle toho. Škodovky 105 trpěly problémy se zapalováním, jakmile bylo pod nulou, byl docela problém auto nastartovat. Auta měla ruční sytič, žádné ABS, žádný diesel, žádné airbagy nebo automatické převodovky, žádný posilovač řízení, čtyři rychlosti a konec, bezpečnostní pásy pouze vzadu.   Na druhou stranu se tenkrát ještě dalo celkem dost věcí na autě opravit doma svépomocí.
Také se tenkrát jezdilo jinak než dnes. Stovka v hodině byla považována za vysokou rychlost, 150  byla nedostižná šílenost.

Branná výchova

Na střední škole jsme jako jeden z předmětů měli brannou výchovu. Určitě jsme tam chodili jen my kluci - spolužačky snad měly místo toho něco jiného. 

V té době jsem to považoval za totální ztrátu času. Brannou výchovu učili tělocvikáři - chlapi, kteří měli vztah ke sportu, a brannou výchovu měli jako nejlehčí druhý předmět. 

Hodiny začínaly referátem - vždy ten, kdo byl na řadě, si musel připravit a odříkat nějaké aktuální téma týkající se branné výchovy. Zpravidla jsme to řešili nějakým propagandistickým článkem z Rudého práva. Referáty se musely dělat i na občanskou nauku a tuším i na český jazyk, proto jsme se snažili témata recyklovat - jeden připravený referát využít ve dvou nebo třech předmětech.

Vlastní branná výchova byla jakýmsi mixem topografie, bolševické propagandy a vojenské vědy. Vzpomínám si, že jsme mimo jiné probírali dílcovou metodu odhadu vzdálenosti - dnes bych to docela rád uměl. V rámci branné výchovy jsme také chodili na půdu školy střílet ze vzduchovky a probírali jsme takové atrakce jako je sborka a rozborka samopalu a teorii chování v případě jaderného napadení. 

Praktická témata mě celkem bavila, ale teorie mi šla jedním uchem tam a druhým ven. Dnes mě docela mrzí, že jsem si z toho neodnesl víc.

Zájezdy do Prahy

Vzpomínám si na výlety do Prahy v dětství. Faktem je, že za komunistů bývala Praha výrazně lépe zásobovaná než zbytek republiky. Bylo tu lze vidět zboží, které jste v Plzni (neřkuli v menších obcích) prostě nekoupili. Takže se do Prahy jezdívalo často nakupovat. Zájezdy bývaly organizovány zaměstnavateli. Bývalo běžné, že podniky a organizace měly své autobusy a řidiče, kteří se starali o organizované blaho pracujících. 

Zájezdy bývaly spojeny s nějakou kulturou - ráno se odjelo do Prahy, přes den byl individuální program a navečer nějaké to divadlo. Dodnes to do jisté míry podobně funguje - moje máma takhle jezdí do divadla. Osobně už ale nevnímám ten pocit "vidláci si vyrazí do velkého světa", nezapomenutelně zachycený ve filmu Světáci.

Cesta z Plzně autobusem tenkrát v době před D5 vyšla na dobré dvě a půl -  tři hodiny cesty. Autobusy mívaly povinnou zastávku za Loděnicemi (chodívali jsme si ulevit do lesa) a někdy ještě na Bouchalce u Kařeza. K zájezdu mého dětství nutně patřila svačina - chleba s řízkem anebo s vejcem natvrdo a voda se šťávou ve flašce z PVC (ano, tenkrát nebyly PET láhve. Už jsem fakt pamětník ...).

Ideální zájezd mého dětství měl scénář autobus - letiště - metro - zoo nebo Národní muzeum. Ano, tenkrát jezdily zájazdy na Ruzyňské letiště dívat se na startující a přistávající letadla. Letiště tenkrát mělo vyhlídkovou terasu, ze které byla runway jako na dlani. Dnes je uzavřena, tuším z bezpečnostních důvodů.

Pamatuji si pouze hlavní severní runway ve směru východ-západ. Na druhou kolmou runway ve směru sever-jih si nepamatuji. Letadla v té době bývala podstatně hlučnější. Létaly tu hlavně sovětské vrtulové stroje, které dělaly přímo pekelný hluk. Letecký provoz byl mnohem nižší než dnes, ale přesto jsme byli ochotni strávit hodinu na letišti, abychom shlédli pár startů a přistání.

Vzpomínám si na svoji první cestu metrem. Bylo to někdy kolem roku 1976, dva roky po otevření první části trasy C, která jezdila z Florence na Kačerov. Dodnes vnímám pražské metro jako jedno z těch lepších, co jsem po světě viděl - a tenkrát v 70. letech to byl totální megahit: specifická architektura, turnikety na korunu (dnes už v metru nejsou, ale prý je mají znovu zavádět), pojízdné schody, automaticky otevírané dveře, hlášení "Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají". Dnes  to jsou zcela běžné věci, nad kterými se nikdo nepozastaví. Tenkrát - nejen pro mě jako malého kluka z venkova, ale i pro dospělé v mém okolí - to byl totální pokrok, oživlá science fiction, hmatatelný důkaz vyspělosti socialismu !

Praha tenkrát bývala brutálně rozkopaná (krásně je to vidět na klipu Pražákům těm je tu hej). Nejen v souvislosti s výstavbou metra. Ohrady, výkopy, roky uzavřené chodníky a bláto - to byl každodenní obrázek Prahy 70. - 80. let. Soudím, že se na tom podepsala pracovní morálka socialistické éry. Vzpomínám si, že se to i veřejně řešilo - snad v tisku a v televizi, ale nic se s tím neudělalo.

Do Národního muzea jsme samozřejmě chodili na velrybu - stejně jako dnes chodím se svými dětmi. 

Dnešní pražská zoo není zas o tolik jiná než v době mého dětství. Samozřejmě, dnes tu jsou nové moderní pavilony a velký africký výběh, ale celková kompozice zoo a pocity z ní jsou víceméně srovnatelné. Tenkrát se hodně mluvilo o koních Przewalského, které v Praze pomohli zachránit. před vymřením Bývalo jich v pražské zoo  podstatně víc než dnes, byl to jeden z hlavních taháků. Dnes mám pocit, že roli hlavního magnetu přebraly gorily.

Erotika za bolševika

V 80. letech, v době mého dospívání, byl veškerý tisk tvrdě řízen cenzurou pod vedením komunistické strany. Kromě standardní politické cenzury to také znamenalo, že se v novinách a časopisech nesmělo objevit vyfocené nahé ženské tělo (o pornografii v dnešním slova smyslu ani nemluvě). Vrcholem povolené erotiky bylo nahé divčí ňadro, klín už byl zcela tabu - zřejmě nebyl v souladu s morálkou socialistických pracujících. Vidět v novinách něco jako je dnešní Dívka Blesku, to bylo v 80. letech zcela nemyslitelné.

Je zajímavé, že kreslená erotika komunistickému cenzorovi nevadila. Mnoho kreslených vtipů v humoristickém časopise Dikobraz (kde je mu konec) bylo docela lechtivých jak po obrazové, tak textové stránce.

Z doslechu jsem věděl, že za Železnou oponou existuje něco jako Playboy. Bylo to pro mě synonymum něčeho silně nemravného a zakázaného - a tím pádem o to lákavějšího. Dnes, kdy si každý může koupit v trafice  nejenom ten Playboy, ale hned celou paletu pánských magazínů od takzvaných lifestylových magazínů typu Maxim až po tvrdé porno, je to docela k pousmání.

Vrcholem dostupné erotiky v tisku pro mě tenkrát byly staré časopisy z konce 60. let. Kolem roku 1968 tuhá cenzura zjevně povolila (dokonce byla na nějakou dobu zcela zrušena) a v časopisech se začala objevovat erotická témata a fotky.

Pro mě jako dospívajícího kluka v 80. letech tak byly 20 let staré časopisy nalézané v garážích hlavním zdrojem informací o ženském těle. A také sdělením, že ta tuhá a sterilní atmosféra, kterou jsem vnímal kolem sebe, tu nebyla odjakživa. Že kdysi dříve se smělo vidět víc a že to bývalo zajímavější.

Omdlívání

Jako školní kluci jsme provozovali značně riskantní zábavu. Řikali jsme tomu Omdlívání. Spočívalo to v následujícím: Jeden z nás udělal dřep a desetkrát se rychle a zhluboka nadechl a vydechl. Druhý stál za ním a když se ten první postavil, druhý ho zezadu objal a zmáčkl mu hrudník a paže. To vedlo k přerušení toku krve do hlavy a vedlo to ke krátkým mdlobám. Když se to udělalo "správně", tak ten první kluk měl jen na vteřinu okno. Jednou jsme to ale přehnali a spolužák se zhroutil v bezvědomí k zemi.

Je jasné, že to byla hrozná klukovina a pitomost, vůbec jsme nechápali, co se mohlo stát. Jsem rád, že se nakonec nikomu nic vážného nestalo. Byl z toho docela vážný průser. Vzpomínám si, že to škola řešila vyhlášením ve školním rozhlase a pak to s námi probírali učitelé. Dali jsme si říct a móda omdlívání na naší škole rychle skončila.

Kéž by se v dnešní době na školách stejně snadno řešily problémy s drogami.

Umřel mi kamarád

Umřel mi kamarád.
Znali jsme se dvacet pět let.
Zbyly po něm dvě malé děti a žena.
Průser jak mraky.
Venku od rána prší.
Obvolával jsem přátele a sděloval jim tu zprávu.
Někdo to přijal navenek klidně.
Někoho to rozhodilo.
Někdo začal zhluboka dýchat přes knedlík v krku.
Všichni nabízeli pomoc.
Jako by se teď dalo něco dělat.
Jako by se to dalo nějak zmírnit.
Jako by šlo něčemu pomoct.
Odešel první z mých přátel.
Vzpomínám na všechny ty roky.
Na společné večery, co už nebudou.
Na plány na dovolenou.
Na to, jak jsme se v sobotu viděli naposled.
"Stálo to za to", říkal, když ode mě odcházel.
Nejsme na to stavění, umět se vyrovnat s odcházením.
Já aspoň ne.

Věk mobilní

Zamlada jsem holdoval sci-fi. Nevzpomínám si, že bych se tam dočetl o mobilním telefonu. Různá komunikační zařízení popsaná v knihách měla podobu hodinek, šperků anebo náramků. Jmeonovalo se to lecjak, asi nejčastěji se používal termín "komunikátor", určitě ne mobilní telefon. Vrcholem dokonalosti byla zařízení umožňující spojit se s nějakým hodně chytrým centrálním počítačem, který byl uživateli k službám. Soudím, že dnešní smartphony svou bohatou funkcnioalitou  již několikrát předčily vše, o čem se psalo ve sci-fi románech v 60.-80. letech.

První mobilní telefon jsem viděl tuším někdy v roce 1995-1996. Měl ho pan ředitel firmy, kde jsem pracoval. Vypadal podobně, jako tady na obrázku - vzhled podobný starým kabelovým telefonům, sluchátko propojené kabelem s vlastním přístrojem. Rozhodně žádné kapesní rozměry - byl k tomu popruh, aby se to mohlo nosit na rameni.

Klíčovým rozjezdovým momentem pro nás Plzeňáky bylo pokrytí dálnice D5 signálem. Od té chvíle už mobil stál za úvahu jako řešení telefonu do auta.

Někdy kolem roku 1996 jsme měli v práci jeden společný mobil, který jsme si půjčovali na služební cesty. Byla to klasická cihla od Nokie s anténkou ( v té době povinná součást mobilu; zajímavé je, že mobil fungoval, i když se anténka urvala). Osobní služební mobil jsem dostal snad v roce 1996-1997. 

Pamatuji se na dobu, kdy  byla signálem pokryta velká města a diskutovalo se, od jaké velikosti obce je pokrytí rentabilní. Z dnešního pohledu nad tím mohu jen pobaveně vrtět hlavou.

Co bylo dál, všichni víme: vstup dalších operátorů - Paegas (nyní T-Mobile) a Oskar (nyní Vodafone),  rozšíření pokyrytí na celé území, masový rozmach bez ohledu na věk a profesi, příchod MP3, fotoaparátů a GPS a nárůst penetrace na dnešních šílených 133%. V dnešní době mají mobily i děti a důchodci. Asi není nic, co by bylo pro dnešní dobu charakterističtější. Žijeme ve věku mobilním.

Internet před WWW: Mailové konference

Někdy v roce 1990 -  1991 jsem se poprvé potkal s Internetem. Studoval jsem tehdy na vysoké škole ve druhém ročníku. Používali jsme operační systém MS DOS a sí´ťové řešení Novell Netware.  Novell chodil jako nadstavba nad MS Dosem, pro rozchození sítě se musely spustit ovladače k síťové kartě a ovladače s protokolem IP. Pak teprve emailový klient, v textovém režímu.

V tom prvním roce jsme dostali přístup k síti a směli jsme začít používat email. WWW tehdy vůbec neexistoval, ani Gopher - textový předchůdce WWW - tenkrát nebyl dostupný. Komunikačním hitem byly emailové konference.

Fungovalo to podobně jako dnešní fóra, avšak pouze prostřednictvím emailu. Člověk se zaregistroval do konference na dané téma a pak v pravidelných intervalech dostával maly obsahující všechny maily v této konferenci od všech uživatelů, pěkně v textové podobě seřazené jeden za druhým.

Docela to fungovalo. Byl jsem aktivním přispěvatelem do konference J.R.R.Tolkien a Sci-fi. Zejména kolem Tolkiena vyrostla docela regulérní komunita lidí, ze kterých časem vyrostla Společnost přátel J.R.R.Tolkiena, dnes fungující na webu http://tolkien.cz.

Bylo to fajn. V době, kdy nic jiného neexistovalo, byly emailové konference výborným komunikačním prostředkem pro lidi spojené kolem určitého tématu. Na tolkienovské konferenci to slušně žilo, nové příspěvky mi chodily denně. Z té doby jsem měl několik prvních čistě online přátel - lidí, se kterými jsem si rozumněl, byť jsem je osobně povětšinou nikdy neviděl.

Fungovalo to možná dva roky. Poté přišlo FTP se servery sdílejícími a publikujícími informace v podobě textových souborů a prvních obrázků ve formě souborů. Gopher - první generace hypertextu, zatím bez obrázků a grafiky - jsem poprvé viděl někdy kolem roku 1993. Příliš se neohřál. Pak už přišlo WWW a první webové stránky v podobě, jakou známe dnes.

Až rozkvetou lípy

Tahle písnička v podání Jarmily Veselé patří k mým nejmladším vzpomínkám. Mohly mi být 3-4 roky, když vysílání obecního rozhlasu v Kryrech bývalo pravidelně uváděno tímhle songem.

Jako dítě jsem z toho neměl pojem. Když to hlaholilo z chraplavých amplionů na celou obec, připadalo mi to jako velmi pochmurná a depresivní píseň s nesrozumitelnýhm textem.

Když to poslouchám dnes, po více než 35 letech, jeví se mi to jako docela milý valčík. Zajímavé, jak se perspektiva s věkem mění :-). 

Ono konec konců obecnímu vysílání taky postupně odzvonilo. Není poptávka. A komu vysílat, když jsou lidé přes den v práci? Nestýská se mi po něm.

Šimek - Sobota: Nad dopisy diváků

Našel jsem na Youtube legendární silvestrovskou scénku dvojice Šimek - Sobota Nad dopisy diváků. To byla za méh dětství taková bomba, že jsme to jako kluci uměli nazpaměť.
1. část:


2. část:

Lada Niva

Počítám, že tohle auto jsem viděl na fotce v roce 1983. V časopisu ABC vyšel tématický článek a taky papírová vystřihovánka. Dokonce si matně vzpomínám, že jsem se to možná pokoušel slepovat, ale  nedodělal jsem to.

Jako kluci jsme na to koukali jako na zjevení. Osobní terénní auta tenkrát neexistovala, tohle bylo snad první osobní terénní auto s pohonem 4x4 v socialistickém bloku. Taky to soudruzi v tisku řádně opěvovali., vnímal jsem to jako další příklad, jak socialistický průmysl v sepětí s vědeckým světovým názorem dohání a předhání prohnilý kapitalismus. O soudobých západních terénních autech jsem tenkrát nevěděl nic, znal jsem jen to, co bylo vidět na silnici.

Nivy také tenkrát vyhrály rallye Paříž-Dakkar, hodně se o tom mluvilo.

Nejsem žádný fanda do aut, nikdy jsem nebyl. Ale tohle ruské auto mě jako kluka uchvátilo. Bylo úplně diametrálně jinde, než všechny ty škodovky 120, trabanty a wartburgy, které jsme vídali na silnicích.

Teď čtu na Wikipedii, že to mělo spotřebu 11,4. To mi přijde dost slušné.

Nikdy jsem auta moc neřešil. Ale pokud jsem jako kluk snil o nějakém autě, tak to bylo tohleto.

Drhání

Všeobecný nedostatek dekorativních předmětů řešily české ženy v 80. letech všelijak. Jedním z módních trendů bylo drhání. Co je to drhání? Jednoduše řečeno tvorba tkanin vázáním ozdobných uzlů., jehož výsledkem je buď závěsná dekorace, nebo užitkový předmět (taška atd.). Každá "in" hospodyňka v 80. letech měla na zdi nějakou udrhanou dekoraci.

Drhalo se ze silného a tvrdého sisalového provazu, který byl k dispozici ve douv barvách - žluté jako tady na obrázku a hnědé. Pamatuji se, že moje máma chodila na nějaké kursy drhání od Svazu žen či od čeho. A měli jsme na zdi drhanou pannu možná 50 cm krát metr.

Je zajímavé, jak drhání v 90. letech zašlo na úbytě. Lidi nemají čas a na trhu je nepřeberně serepetiček pro zkrášlení bytů. Dneska je drhání v obecné řeči skoro neznámý pojem, těžce menšinová záležitost.

Když jsem hledal na Internetu něco o drhání, našel jsem pár stránek s popisem drhacích uzlů (namátkou tady,  tady a tady). Často spolu s ostatními obskurními ručními pracemi (batikování, patchwork apod.). Fotky toho, co letělo v 80. letech, ale vesměs žádné. Podle fotek se dneska nejspíš už nedrhá ze sisalu, ale z jiných materiálů.

Krkavci

U Plzně je vrch Krkavec. Když jsem byl malý, byl krkavec považován za velmi vzácného ptáka na pokraji vyhynutí.

Dnes jsme s rodinou na procházce viděli hejno krkavců. Kroužili nad lesem u Třemošné. Napočítal jsem jich 13. Jejich krákání se v zimním vzduchu krásně neslo.

Další příklad toho, jak se česká příroda uzdravuje.