Hollywood bez koulí

Poslední dobou si doma pouštím filmy z 80. let. Baví mě staré akční pecky se Sylvestrem Stallonem a Arnoldem Schwarzeneggerem.

Před pár dny se udílely letošní Oscary za rok 2008. Dočteme se, že dlouhodobě klesá počet filmových diváků v kinech a lidé nejsou na udílení Oscarů tak zvědaví jako dříve. Na vině je prý Internet a pirátské stahování filmů.

Jářku: Bullshit!

Ty staré filmy jsou skvělé, protože mají koule. Nejsou "politicky korektní". Hrdina v nich je nabušený frajer, který na konci filmu nakope nepřítele do prdele. Je to opravdový chlap, který má odvahu riskovat a vybojovat si svoje.
Dneska už se takové filmy nedělají. Alespoň ne v AAA kategorii. Akční hrdinové vymřeli v první polovině 90. let
Tuším za tím politickou korektnost. Filmy o silném bílém hrdinovi se prostě nenosí. I ty lepší akční filmy 21.století jsou o týmu, nebo o černochovi, nebo je akčním hrdinou ženská.

Je mi k pláči z Pirátů z Karibiku, tak skvěle rozehraných v prvním díle a totálně zazděných zejména ve třetím pokračování., Na konci světa.
Proč?
Protože nemají Hrdinu, který by na konci filmu všem Bad Guys rozsekal držku a odešel středem.
Ne že bych neměl rád třeba Pána prstenů. Anebo skvělé Treasure Hunters. Anebo Batman: The DarkKnight. Jsou to bezpochyby super filmy. Ale fungují podle jiného vzorce, než staré akční klasiky.
Vezměme ty nejlepší kousky poslednich let. SinCity - to je paráda, snad výjimka potvrzující pravidlo. 300 - další můj milovaný film, ale není to o jednom hrdinovi a nedopadne to dobře. Oba ty filmy nám jakoby říkají: být nabušený frajer se na konci dne nevyplácí.
Nejtvrdší filmy z poslední doby, které se drží "klasické akční školy" jsou Rambo IV a Rocky Balboa. Zase to jsou filmy toho samého Sylvestra Stallona. Sice je to už starší pán, ale ty filmy mají koule.
Můžeme si donekonečna povídat o rovnosti pohlaví. Ať se nám to líbí nebo ne, Lara Croft je prostě odvar hrdiny, fajn na pokoukání kvůli bujnému poprsí, ale to je tak všechno. Akční hrdina má být velký silný chlap, jinak to nefunguje. To je archetyp, který máme v genech.
Dokud si to hoši v Hollywoodu neuvědomí, můžou dál brečet nad poklesem sledovanosti.

Pohraničí - estébák ve vlaku na Rudu

V roce 1988 jsem byl ve třeťáku na gymplu. Měli jsme školní výlet na Šumavě na Javorné. Z nějakého důvodu jsem tenkrát jel o den déle (tuším, že jsem měl přehrávku v hudebce nebo tak něco). Jel jsem vlakem do Hojsovy stráže a odtamtud jsem chtěl pěšky dojít přes Můstek na Javornou.
Někde u Janovic nad Úhlavou mě ve vlaku oslovil chlápek v civilu, ukázal mi nějakou policejní průkazku a začal se mě vyptávat, kam jedu. Zjevně jsem mu byl podezřelý, mladý kluk s batohem ve vlaku na Šumavě, asi si myslel, že chci utéct do Německa.
Vypověděl jsem mu co a jak, v Hojsovce jsem v klidu vystoupil z vlaku a podle plánu dorazil na Javornou.
Teprve s odstupem času mi tato příhoda připadá šílená. Dnes, s otevřenými hranicemi, si po Šumavě chodí kdo chce a jak chce. Na hranicích s Německem byly před dvěma lety zrušeny i hraniční přechody, dnes se dá projít pěšky i autem kdekoliv.
Z tehdejšího úhlu pohledu jsou otevřené hranice zázrak. Mě tenkrát ten estébák vůbec nepřišel divný, bylo pro mě normální, že tajní fízlové zpovídají lidi ve vlaku. Tenkrát se k hranicím nedalo ani přiblížit, kolem celého Brčálníku se táhly ostnaté dráty, od Čertova k Černému jezeru vedl průsek s drátem a dál se nemohlo. Až po roce 1989 se otevřela cesta z Černého jezera k Bílé strži a pod Ostrý. Až když padla Železná opona, smělo se po horách chodit bez omezení. Z dnešního pohledu to považuji za jednu z nejdůležitějších událostí svého života.

Vlakem do Bulharska

V roce 1974. to mi byly 3 roky, jsme jeli s rodiči a babičkou a dědečkem vlakem do Bulharska. V té době se jezdilo jenom do socialistických zemí, takže kdo chtěl k moři, musel si vybrat mezi Bulharskem, Rumunskem a východním Německem. Jugoslávie už byla problém, tuším že se musel získat devizový příslib a každopádně to nebylo pro každého.
Moc si z toho nepamatuju, ale vzpomínám si, že ta cesta úplně odrovnala mého tátu, který nerad vedro. Vlak projížděl rozpáleným Maďarskem a Rumunskem. Cesta trvala dva a půl dne, ve vlaku se spalo - dvakrát tři lůžka nad sebou v každém kupé. Jídlo a pití na cestu jsme měli vlastní, vlak sice měl jídelní vůz, ale to byla drahá záležitost, na kterou jsme neměli.
Chudák můj táta prostál celou cestu na chodbičce, kouřil z otevřeného okna a ochlazoval se alespoň pohybem vzduchu z jedoucího vlaku. Víckrát už tátu k moři na jih nikdo nedostal.
Já jsem tuto cestu absolvoval ještě dvakrát v letech 1979 a 1981., kdy mě s sebou vzala moje babička Alenka Kalendová. Z těch dalších cest si pamatuji na typické vahadlové studny v Maďarsku a Rumunsku, a na spousty snědých špinavých dětí žebrajících kolem vlaku. My cestující jsme si připadali bohatí, když jsme jim rozhazovali bonbóny. V zemi slepých jednooký králem.

Ostnaté dráty v Brance u Tachova

Někdy na začátku 80. let - tipuji 1981-1983 - jsme byli s rodiči a bratrem Michalem na dovolené v Brance u Tachova. Tuším že to byla rekreace od ROH, od mámy nebo táty z práce. Branka u Tachova je - jak zjišťuji nyní na Internetu - malá vesnička kousek od Tachova, vzdušnou čarou asi 2 km od hranice s Německem. Tenkrát Německou spolkovou republikou, tedy těmi zlými kapitalistickými Němci, na rozdíl od hodných Němců z komunistické Německé demokratické republiky.

Zvětšit mapu

Byla to tenkrát docela slušná taškařice. Přijeli jsme do Branky autem. Kolem silnice byly na obě strany ostnaté dráty. Branka samotná - to byl tenkrát rybník, stará škola předělaná na rekreační objekt, pár domů - a to bylo všechno. Tedy - rekreační objekt - dalo se tam přespat, rekreanti si museli vařit ve společné kuchyni.
Kolem celé vsi byly dráty. Šli jsme s rodiči na procházku do lesa po jediné možné cestě. Po obou stranách dráty. Ušli jsme snad 200 metrů, závora, konec, dál to nešlo.
Pamatuji se, že jsme tenkrát na té procházce našli v lese na stromě žlutý balónek s německým textem. Já - mohlo mi tehdy být kolem 10 let - jsem si ten balónek chtěl pochopitelně nechat, ale rodiče mi to nedovolili a rychle jsme spěchali z lesa. Snad to byla kapitalistická propaganda - co jsem četl, v 50. letech to bylo docela běžné. Ale možná to byl jenom nějaký reklamní balónek, který vítr zavál do komunistického Československa.
Vydrželi jsme v Brance u Tachova jednu noc a rychle jsme odtamtud ujeli. Dodnes nechápu, co tam dělali ti ostatní lidi, co tam také byli na rekreaci. Možná se koupali v tom rybníku a nevadilo jim, že jsou tam obklíčeni ostnatým drátem jako v koncentráku.

Bobři

Vloni se na Porajtu (Černý rybník) objevili bobři. Viděl jsem ohlodané stromy, některé poražené. Nejvíc mě dostal ohromný topol víc než půl metru v průměru: bobr ohlodal kůru tak, že to ten strom nejspíš nemůže přežít.
Je to podobný příběh jako s volavkami: bobr - za mého dětství zvíře ve volné přírodě téměř vyhynulé - se nyní čile množí a šíří se českými řekami. Oproti volavkám to má mnohem těžší, protože musí proti proudu řek a potoků pěšky.
Mám z bobrů radost. Nebyl bych věřil, že se živočišný druh dokáže takhle rychle postavit na nohy, když se zlepší podmínky pro jeho život. Jen víc bobrů! Je to důkaz, jak je tu zdravo.

Šedá průmyslová Plzeň

Plzeň bývala za komunistů hnusné, šedivé, zakouřené město. Komunisti neinvestovali do domů, proto byly všechny fasády v Plzni šedivé a oprýskané. To co je tady na obrázku, to je idylka. Jak já to pamatuji, všechny komíny ve Škodovce chrlily dým. A ne tu bílou vodní páru, co dnes vypouštějí katalyzátory na teplárenských komínech, ale "poctivý" kouř plný popílku, síry a těžkých kovů.
Totéž auta: v letech 1985-1989 jsem chodil na gympl na dnešním Masarykově náměstí, za mě Ulice pionýrů. Chodil jsem ze starého autobusového nádraží v Leninově třídě (nyní Husova) Třídou prvního máje zvanou Májovka (nyní Klatovská). Májovka bývala plná aut, náklaďáků a autobusů bez katalyzátorů a byla hnusná, smradlavá a šedá. Tenkrát mi to nevadilo, teprve dnes vidím, co to bylo za hrůzu.
Až po roce 1989 se začalo psát a informovat o znečištění vzduchu. Pár let to bylo horké téma, pak se zavedly katalyzátory do aut a odsiřovací prvky na komíny (určitě se to nějak odborně jmenuje). Dnes kvalita vzduchu většinu lidí už moc netankuje - až na výjimky typu centrum Ostravy nebo magistrála v Praze. Není proč. Pravda, auta pořád nejsou bez nečistot, ale absolutně se to nedá srovnávat s tím, co bývalo za mého mládí.

Pěnkavčí melodie

Mám rád pěnkavčí zpěv. Můj dědeček Oldřich Kalenda miloval ptáky. Uměl je výborně poznávat a trošku i napodobovat. Vzpomínám si, jak mi napodoboval zpěv pěknavy.

Mám pocit, že se během mého života zpěv pěnkaváka lehce pozměnil. Ta melodie už není stejná, jako bývala, když jsem byl malý. Je to zvláštní, možná se pletu, ale myslím si, že to tak je. Mám poměrně slušný hudební sluch a jsem si tím dost jist.
Matně si pamatuji nějaký článek v časopise 21. století, že pěnkavy v Británii zpívaly jinak než na kontinentě a že se to změnilo - postupně se naučily zpívat podobně jako francouzské nebo holandské pěnkavy. To by vysvětlovalo, že i české pěnkavy za těch 30 let mohly pozměnit svůj zpěv.
Chtělo by to nahrávku - tehdy a dnes.

Ještě o skládce v Kaznějově

Tady jsem vygooglil rok starý článek o té skládce.
Takhle to zřejmě vypadá dnes. Za mého dětství tam žádná tráva nerostla ani omylem.

Lachema v Kaznějově

Od 5. do 8. třídy jsem chodil na základku do Kaznějova. V Kaznějově byla (je) chemička - tenkrát se jmenovala Lachema a vyráběla se tam kyselina citronová. Po roce 1989 se to chvíli jmenovalo Aktiva, jak je to dnes nemám tušení.
Kaznějovem protéká Kaznějovský potok. Za mého mládí se mu říkalo Smradlák, protože smrděl - většinou celkem málo, někdy hodně moc. Vypouštěly se do něj svinstva z chemičky. Tenkrát to nikomu nevadilo, a pokud ano, měl smůlu. Za komunistů se na životní prostředí zvysoka kašlalo.
Železniční trať Plzeň - Žatec vede kolem Lachemy. Hned vedle trati bývala skládka chemického odpadu. Nikdo se s tím nemazal, prostě se chemikálie vzaly a vyvezly na skládku. Nechci nikomu křivdit, ale myslím si, že to bylo prostě složené na zemi, žádná izolace pod tím.
Každopádně ty hromady chemikálií byly pěkně vysoké - tipl bych tak 7 metrů, různě to mezi sebou reagovalo a někdy se z toho kouřilo. Většinou to mělo krásně modře olověnou barvu a místy bílou, takže to vypadalo jako fotky Vysokých Tater s ledovci. Jako dítěti mi to tenkrát přišlo krásné a když jsme jeli vlakem k babičce do Kryr, vždycky jsem se na skládku těšil.
Kdo ví, možná to bylo neškodné. Ale myslím si, že dnes by nic podobného neprošlo.

Smrt generálních tajemníků

Když umírali sovětští pohlaváři, znamenalo to vždycky velké blbnutí v Československu. 10.11.1982 zemřel Brežněv, Muž metálů a strašlivého obočí. Vyhlásil se povinný státní smutek a celá škola šla podepisovat kondolence do veliké červené knihy. Byl to docela dobrý chaos, stáli jsme frontu a dělali jsme v ní bordel, měli jsme radost, že se ulejeme z vyučování. Zajímalo by mě, zda ty knihy pak poslali do Sovětského Svazu.

Když už byl Brežněv hodně starý, rok dva před smrtí, byl na návštěvě v Praze. Říkalo se mezi lidem, že už byl tak senilní, že jim málem spadl do metra.
Brežněva se všichni báli. I jako dítě jsem to cítil z "body language" našich komunistických politiků v televizi. Legendární "Trojitý Brežněv" - trojnásobný polibek na tvář, který si vyměňoval s Gustavem Husákem na uvítanou na letišti - se stal příslovečným.
9.2.1984 zemřel Jurij Andropov, jeho nástupce. Teď se dívám, že to byl čtvrtek. Každopádně si vzpomínám, že v sobotu poté (což muselo být 11.2.1984) jsme šli v Třemošné do kina na sobotní dopolední představení pro děti. Já, můj brácha Michal a bratranec Jirka Dobrý zvaný George. Pokladní pan Juha nám oznámil, že představení je zrušené, protože je státní smutek. Celou cestu z kina jsem pak hlasitě nadával na Andropova, co si má co umírat, když já chci jít do kina. Rodiče pak byli ze mě pěkně zděšení, co kdyby mě na ulici slyšel nějaký přičinlivý udavač...
Když pak o rok později (10.3.1985) zemřel Konstantin Černěnko, nikoho už to nepřekvapilo. Brali jsme tak nějak samozřejmě, že generální tajemníci v Sovětském Svazu umírají často.

Volavka popelavá

Někdy kolem roku 1984 vyšel v časopise ABC krásný plakát s volavkou popelavou. Tenkrát jsem si ho vytrhl a přílepil náplastí dovnitř šatní skříně. To bylo jediné místo, kam jsem si směl lepit samolepky a obrázky.

V tom ABC tenkrát psali o volavce jako o přísně chráněném druhu, který je v Československu ohrožen vyhubením. Pro mě to byl tajemný pták, vzácný, záhadný, nedostupný.
Když jsme v roce 1989 jeli s Martinem Fojtíčkem na vandr Moravu, viděli jsme volavku z vlaku. Tenkrát to pro mě byl ohromný zážitek, viděl jsem ji ve volné přírodě snad poprvé podruhé v životě.
Dnes je volavka poměrně běžná. Vídám volavky pravidelně při cestě autem do Prahy, mezi Zdicemi a Berounem jich na poli někdy napočítám i 6-8. Tady v západních Čechách je volavka hojnější než čápi, kterých ubylo.
Je to jednoduché. V 90. letech se všude postavily obecní čističky vod, řeky přestaly připomínat stoky a čistota vod šla ohromně nahoru. To prospělo volavkám. Čápi naopak doplácí na to, že ubylo mokřadů a mokrých luk. Je to kvůli melioraci, která se tu všude dělala v 80. letech 20. století.
Návrat volavek je pro mě jeden z mnoha důkazů o úžasné životaschopnosti a sebeobnovování přírody. O dalších pozorováních se chci ještě zmínit.

O čem to bude

K založení tohoto blogu mě inspiroval Ondřej Neff a jeho seriál Zlatá padesátá. Moc pěkně tam popisuje své vzpomínky na dětství a různé zajímavé postřehy týkající se těch dob. Nejsem pan spisovatel jako Ondřej Neff, ale taky chci podchytit svoje vzpomínky - na dobu 70., 80. i dalších let. Člověk stárne, hlav děraví a vzpomínky je třeba zapsat, dokud jsou.
Nechci to pojmout jako ucelené paměti, spíš bych chtěl zaznamenat různé věci, které mi z dnešního úhlu pohledu přijdou zajímavé a hodné zapamatování. K tomu mi dopomáhej Bůh.