Smrt generálních tajemníků

Když umírali sovětští pohlaváři, znamenalo to vždycky velké blbnutí v Československu. 10.11.1982 zemřel Brežněv, Muž metálů a strašlivého obočí. Vyhlásil se povinný státní smutek a celá škola šla podepisovat kondolence do veliké červené knihy. Byl to docela dobrý chaos, stáli jsme frontu a dělali jsme v ní bordel, měli jsme radost, že se ulejeme z vyučování. Zajímalo by mě, zda ty knihy pak poslali do Sovětského Svazu.

Když už byl Brežněv hodně starý, rok dva před smrtí, byl na návštěvě v Praze. Říkalo se mezi lidem, že už byl tak senilní, že jim málem spadl do metra.
Brežněva se všichni báli. I jako dítě jsem to cítil z "body language" našich komunistických politiků v televizi. Legendární "Trojitý Brežněv" - trojnásobný polibek na tvář, který si vyměňoval s Gustavem Husákem na uvítanou na letišti - se stal příslovečným.
9.2.1984 zemřel Jurij Andropov, jeho nástupce. Teď se dívám, že to byl čtvrtek. Každopádně si vzpomínám, že v sobotu poté (což muselo být 11.2.1984) jsme šli v Třemošné do kina na sobotní dopolední představení pro děti. Já, můj brácha Michal a bratranec Jirka Dobrý zvaný George. Pokladní pan Juha nám oznámil, že představení je zrušené, protože je státní smutek. Celou cestu z kina jsem pak hlasitě nadával na Andropova, co si má co umírat, když já chci jít do kina. Rodiče pak byli ze mě pěkně zděšení, co kdyby mě na ulici slyšel nějaký přičinlivý udavač...
Když pak o rok později (10.3.1985) zemřel Konstantin Černěnko, nikoho už to nepřekvapilo. Brali jsme tak nějak samozřejmě, že generální tajemníci v Sovětském Svazu umírají často.