Vlakem do Bulharska

V roce 1974. to mi byly 3 roky, jsme jeli s rodiči a babičkou a dědečkem vlakem do Bulharska. V té době se jezdilo jenom do socialistických zemí, takže kdo chtěl k moři, musel si vybrat mezi Bulharskem, Rumunskem a východním Německem. Jugoslávie už byla problém, tuším že se musel získat devizový příslib a každopádně to nebylo pro každého.
Moc si z toho nepamatuju, ale vzpomínám si, že ta cesta úplně odrovnala mého tátu, který nerad vedro. Vlak projížděl rozpáleným Maďarskem a Rumunskem. Cesta trvala dva a půl dne, ve vlaku se spalo - dvakrát tři lůžka nad sebou v každém kupé. Jídlo a pití na cestu jsme měli vlastní, vlak sice měl jídelní vůz, ale to byla drahá záležitost, na kterou jsme neměli.
Chudák můj táta prostál celou cestu na chodbičce, kouřil z otevřeného okna a ochlazoval se alespoň pohybem vzduchu z jedoucího vlaku. Víckrát už tátu k moři na jih nikdo nedostal.
Já jsem tuto cestu absolvoval ještě dvakrát v letech 1979 a 1981., kdy mě s sebou vzala moje babička Alenka Kalendová. Z těch dalších cest si pamatuji na typické vahadlové studny v Maďarsku a Rumunsku, a na spousty snědých špinavých dětí žebrajících kolem vlaku. My cestující jsme si připadali bohatí, když jsme jim rozhazovali bonbóny. V zemi slepých jednooký králem.