Výborný článek

Dnešní neviditelný pes publikoval výborný článek, který přesně vystihuje, co si lidi mysleli v roce 1989. Cítím to stejně, líp bych to nenapsal.

2002: Odstřel domu U zvonu

Plzeňský Dúm u Zvonu stával na pomezí Křižíkových sadů, pár kroků od Anglického nábřeží. Koukal jsem na něj z okna práce. Pamatuji ho jako docela hnusnou ratejnu, kde bydleli cikáni.

Bývala tam čistírna a taky bufet, kam jsem si někdy chodil z práce pro hamburgery. Typické české hambáče - opečený měkký salám v housce se zelím, kečupem a tatarkou. Nezdravý blaf, jterý mi přesto hodně chutnal.

V roce 2002 ho poničila velká voda, kdy se v Plzni vylila z břehů Radbuza a zaplavila parkoviště, Pražskou ulici, bývalou Mlýnskou strouhu a silnici Praha-Rozvadov, tehdy hlavní průtah městem (obchvat Plzně otevřeli až v roce 2003).

Byl jsem u toho, když se střilel. Všichni z práce jsme se šli podívat, protože to byla ohromná hlína a věc, která se nevidí každý den.

Byla to ohromná šlupka a dům se složil do sebe jako domeček z karet. Lidi tleskali a hned najeli hasiči, kteří začli kropit zbořeniště vodou aby se neprášilo.
Tady na fotkách jsou vidět i menší stromy na jižní straně domu - ty to nepřežily a dnes už tam nejsou. Ale největší  katalpový strom, který stál dva metry od domu na východní straně (na těchto fotkách je zakrytí domem) tam stojí dodnes.

Jak jsem si pospal na pražském okruhu

Stalo se pravděpodobně v létě 2008 (už si nejsem jistý). Jel jsem na poradu do Prahy a na pražském okruhu u Ořechu jsem zůstal stát v koloně. Bylo to hotové parkoviště, vůbec se to nehýbalo. Po pár desítkách minut čekání mě začla zmáhat únava., sklopil jsem si sedadlo do polohy ležmo a usnul jsem.

Stál jsem v levém pruhu a spal spánkem spravedlivých možná půl hodiny. Neprobudilo mě ani, když se kolona rozjela. Naštěstí řidič za mnou si všiml že spím a přišel mi zaťukat na okno. Probudil jsem se a jel jsem dál.

Duha pode mnou

Stalo se 11.6.2009. Vracel jsem se z Kyselky. Jel jsem směrem na Andělskou horu. Šplhal jsem z údolí Ohře do strašlivého krpálu. Vtom začalo pršet, do toho vysvitlo sluníčko a já jsem po levé ruce uviděl pod sebou v údolí duhu. A hned dvojitou.

Něco takového jsem viděl poprvé v životě. Zastavil jsem, stáhl okénko od auta a zmáčkl foťák na mobilu. Dole na fotce je vidět stažené okénko od auta. Stromy napovídají, že jsem to fotil rovně. Vpravo je vidět, že spodní duha byla před stromy.

Měl jsem z toho mystický pocit. Boží zázrak na dosah ruky. Působilo to na mě tak, že stačí seběhnout 50 metrů z vršku a budu si na ni moci sáhnout.
Pod koncem duhy je prý zakopaný poklad. Já jsem si poklad odnesl  vyfocený v mobilu.

Konec Invexu

V roce 2009 umřel Invex. Veletrh informačních technologií a výpočetní techniky v Brně. Svého času největší veletrh IT ve Východní Evropě. Český rádoby CeBit.

Právě jsem se dočetl, že první Invex je o rok starší než já - uskutečnil se poprvé v roce 1970. Za Komančů to byla všehochuť, až od roku 1991 specializovaná čistě na IT.
Já jsem byl v Brně poprvé někdy v letech 1993-1994, ještě na univerzitě. Byl to pro mě ohromný zážitek - hltal jsem všechno nové kolem IT a Invex na mě působil jako výloha v cukrárně.
Když jsem na studiích začal pracovat v CCA, jezdíval na Invex každý, kdo v oboru něco dělal. I firmičky prodávající hardware nelenily vyrazit na Invex a nabízet tam své komponenty a PC. Vzpomínám si na zacpanou D1 směrem k Brnu, šílené fronty k parkovištím, narvané výstaviště se všemi pavilony obsazenými, ohromné davy na výstavě a zacpanou D1 na cestě z Brna. Byla to také moje první zkušenost s dopravním kolapsem.

Na Invexu 1995 (první Invex s Internetem) proběhl jeden z klíčových momentů mého života. Byl jsem tenkrát na civilní vojenské službě na Západočeské univerzitě a měl jsem našlápnuto zůstat tam i po skončení civilky jako asistent. Na Invexu jsem potkal lidi z CCA, domluvil jsem si brigádu na zbytek civilky a nakonec to vyústilo v rozhodnutí nenastoupit na ZČU, ale do CCA.
Pamatuji se na roky, kdy na Invexu bylo velké téma mobilní telefony. Všude po výstavišti chodily hostesky v červeném, s logem Oskara (kterého později koupil Vodafone). V té době na Invex jezdily i školy - pan učitel naložil děti do autobusu, za branou výstaviště děti dostaly rozchod a rozprchly se po expozicích nabírat reklamní předměty a letáky. Viděl jsem na vlastní oči hordy dětiček s igelitkami somrovat u vystavujících kravaťáků: "Máte nějaké letáky?" Bůh suď, co s těmi papíry dělaly.
Pamatuji se na roky, kdy tématem byla multimédia - tenkrát buzzword označující novou třídu aplikací s grafikou, zvukem a videem na CD (převážně různé encyklopedie). Dnes se ten pojem v tomto kontextu prakticky nepoužívá, tenkrát to byla bomba.
Ke konci devadesátých let bylo na Invexu možné pozorovat pozvolný útlum. Některé firmy se rozhodovaly na Invexu nevystavovat - vzpomínám si na poprask, když na Invexu poprvé nevystavoval Oracle. Někdy kolem roku 2000 se i CCA rozhodla nemít vlastní stánek a vystavovat pouze u partnerů.
V letech 2002-2006 jsem na Invexu byl snad jednou dvakrát. Pamatuji se na Digitex - herní akci v rámci Invexu, ohromné lan parties a turnaje v Counterstrike. Prožil jsem si tam pocit generační nepatřičnosti, já chlap po třicítce v kvádru mezi těmi kluky kolem dvacítky v triku a džínách.
V roce 2007 jsem byl na Invexu obchodně. Nemít tam schůzku s partnerem, asi bych tam nejel - takhle jsem si to rád prolezl. Bylo to hodně malé - jen pár pavilonů, půlka výstaviště byla prázdná. Dominantním tématem byly digitální foťáky. Vzpomínám si na show tuším od Canonu, kde pózovaly prsaté modelky v bikinách a nechávaly se od publika fotit nejnovějšími modely digitálních zrcadlovek.
Invex v roce 2008 byl poslední. V roce 2009 pak následovalo už jen cosi, čemu říkají Invex Fórum. Především konference, teprve ve druhém plánu nějaké výstavy. Zkrátka - starý Invex umřel na úbytě. Asi to přijít muselo. IT firmy umí počítat, raději udělají cílenou marketingovou akci pro své zákazníky, než utrácet peníze za drahé stánky v Brně.
Míval jsem Invex rád.

Léto 1989 - houstnutí

V květnu 1989 jsem odmaturoval a chystal jsem se na vysokou školu. Bolševik už měl na kahánku, což ovšem nikdo nevěděl. V Praze na Hradě seděl Husák, sice stále ještě mocný, ale už stařičký a senilní. Předsedou KSČ byl Milouš Jakeš, kterému se tenkrát už všichni smáli pro jeho neschopnost a hloupost. O Jakešovi sem nicméně ještě napíšu někdy jindy.
Něco viselo v luftě a zvolna houstlo. My v Plzni jsme to ani zdaleka nevnímali tak intenzivně jako v Praze - nebylo z čeho, televizi a tisk měli komančové pod kontrolou a Internet ještě nebyl. Já jako mladé 18leté ucho jsem měl úplně jiné starosti. Přesto bych rád zaznamenal dva momenty, které tu náladu tak trošku ilustrují.
První víkend v červenci byla v Plzni Porta - festival trampské a folkové muziky. Motala se kolem toho spousta lidí, byla to jedna z mnoha oáz, kde se za bolševika dalo být. V Plzni bývalo na obrovských večerních koncertech v amfiteátru na Lochotíně lidí jako psů, i přes 20 000.
Vzpomínám si, že tenkrát vystoupilo i sdružení Zůstali jsme doma - Slávek Janoušek, Vlasta Redl a Jaroslav Samson Lenk. Dovolili si tenkrát zpívat věci, že lidi v amfíku řvali nadšením. Když Slávek janoušek zpíval
"Kdy už, kdy už, kdy už to bude,
kdy už, kdy už přijde ten den,
kdy už kdy už všechno zas pude,
kdy už jako člověk budu spokojen",
řval jsem nadšením a se mnou 20 000 dalších lidí. Všichni si to vyložili proti komunistům - autor to taky tak myslel. Tenkrát v době nesvobody a cenzury jsme všichni byli vycvičení hledat skutečný význam pod čarou, ve všem hledat narážky. Všichni jsme sdíleli ten kulturní kontext a mluvili a mysleli jsme ve stejném kódu. Viz Orwell a jeho geniální Newspeak z románu 1984.

Když Zůstali jsme doma zpívali:
"Tolik velikých slov
jsi za ta staletí zažil,
tolik zmarněných let,
tolik zbytečných chyb,
A jen vysoký plot
náš tichý zpěv stráží,
že tu chceme mít svět,
co zpívá nahlas a líp",
měl jsem po těle husí kůži. A ještě teď, když si tu písničku a tu atmosféru vybavím, ježí se mi chlupy na rukou a oči mi vlhnou. Asi první příznak senility.
Tahle písnička pro mě zůstává esencí nálady toho léta 89, kdy se lidi přestávali bát říct, že už komunistů mají dost.
V duchu jsem si tenkrát říkal, že si dovolili moc a že je za to zavřou. A nic. Dnes to vidím jako jasnou ilustraci slabosti toho režimu. O pár let dřív by je sebrali a zavřeli.

V srpnu 1989 jsem musel povinně na chmelovou brigádu. Jeli jsme povinně všichni, co jsme nastoupili na vysoké školy, a všichni, co tam studovali. (To dnes mimochodem taky asi mladí nepochopí).
Spali jsme v cimrách s palandami, tipl bych si, že nás tam nacpali nejmíň 20 na cimru. Každý večer, a zejména 21.srpna v den výročí sovětské okupace z roku 1968, se na cimře poslouchalo rádio Svobodná Evropa. Já jsem Svobodnou Evropu dříve neznal, doma si naši dávali pozor a o politiku se programově nezajímali.
Opět jsem čekal, že to bude průser, že na nás vletí asáci, kteří s námi byli na chmelu jako dozor. A nic. Asáci nepochybně věděli která bije, ale bylo jim to fuk a rozhodně nic neřešili.
Vnímám to jako další příznak uvolňování otěží. Možná jsem byl zbytečně předposraný, ale dodnes si myslím, že o pár let dříve by nás jednak zbuzeroval někdo z pedagogického dozoru, jednak by si to nikdo nelajzl, protože by se našel nějaký práskač, co by nás udal.

Kormoráni

Kormorány jsem začal masivněji registrovat tuším v roce 2007. Vždycky v zimě jsou kolem Plzně vidět hejna o několika desítkách kusů, jak táhnou podél řek. Nejlépe byli k vidění po ránu, těsně po východu slunce. Asi největší hejno jsem viděl v Plzni na Mži u Saského mostu letos v zimě, odhadoval bych to tak na 200 až 300 kusů.
Za mého mládí jsem (asi mylně) chápal kormorána jako mořského ptáka. Rozhodně nebyl nijak běžný. Když jsme v 90. letech jezdili na vodu, bylo možné kormorány zahlédnout na Berounce - dva tři kusy za celou cestu z Plzně do Berouna, ne víc. Ta velká hejna se začala na Plzeňsku objevovat opravdu až v posledních třech letech. Možná si toho víc všímám, protože hodně jezdím autem - i když to taky platí už delší dobu.
Velkou hnízdní kolonii kormoránů jsme viděli v roce 2007 na jezeře Amerika u Františkoých Lázní. Mají tam dobré podmínky na ostrovech. Taky v Jižních Čechách jich je hodně.
Rybáři z kormoránů jistě radost nemají. Co jsem četl, dokážou v rybích sádkách způsobit totální paseku. Já mám kormorány rád, líbí se mi, jak si suší křídla. Jejich těžkopádný let mám v oku a dokážu je odlišit od jiných druhů ptáků.
Nevím, jestli dřív jich bylo méně. Nepamatuji si to tak jasně jako u volavek. Ale každopádně mám radost, že se tenhle pěkný pták v Česku vyskytuje.

Hollywood bez koulí

Poslední dobou si doma pouštím filmy z 80. let. Baví mě staré akční pecky se Sylvestrem Stallonem a Arnoldem Schwarzeneggerem.

Před pár dny se udílely letošní Oscary za rok 2008. Dočteme se, že dlouhodobě klesá počet filmových diváků v kinech a lidé nejsou na udílení Oscarů tak zvědaví jako dříve. Na vině je prý Internet a pirátské stahování filmů.

Jářku: Bullshit!

Ty staré filmy jsou skvělé, protože mají koule. Nejsou "politicky korektní". Hrdina v nich je nabušený frajer, který na konci filmu nakope nepřítele do prdele. Je to opravdový chlap, který má odvahu riskovat a vybojovat si svoje.
Dneska už se takové filmy nedělají. Alespoň ne v AAA kategorii. Akční hrdinové vymřeli v první polovině 90. let
Tuším za tím politickou korektnost. Filmy o silném bílém hrdinovi se prostě nenosí. I ty lepší akční filmy 21.století jsou o týmu, nebo o černochovi, nebo je akčním hrdinou ženská.

Je mi k pláči z Pirátů z Karibiku, tak skvěle rozehraných v prvním díle a totálně zazděných zejména ve třetím pokračování., Na konci světa.
Proč?
Protože nemají Hrdinu, který by na konci filmu všem Bad Guys rozsekal držku a odešel středem.
Ne že bych neměl rád třeba Pána prstenů. Anebo skvělé Treasure Hunters. Anebo Batman: The DarkKnight. Jsou to bezpochyby super filmy. Ale fungují podle jiného vzorce, než staré akční klasiky.
Vezměme ty nejlepší kousky poslednich let. SinCity - to je paráda, snad výjimka potvrzující pravidlo. 300 - další můj milovaný film, ale není to o jednom hrdinovi a nedopadne to dobře. Oba ty filmy nám jakoby říkají: být nabušený frajer se na konci dne nevyplácí.
Nejtvrdší filmy z poslední doby, které se drží "klasické akční školy" jsou Rambo IV a Rocky Balboa. Zase to jsou filmy toho samého Sylvestra Stallona. Sice je to už starší pán, ale ty filmy mají koule.
Můžeme si donekonečna povídat o rovnosti pohlaví. Ať se nám to líbí nebo ne, Lara Croft je prostě odvar hrdiny, fajn na pokoukání kvůli bujnému poprsí, ale to je tak všechno. Akční hrdina má být velký silný chlap, jinak to nefunguje. To je archetyp, který máme v genech.
Dokud si to hoši v Hollywoodu neuvědomí, můžou dál brečet nad poklesem sledovanosti.

Pohraničí - estébák ve vlaku na Rudu

V roce 1988 jsem byl ve třeťáku na gymplu. Měli jsme školní výlet na Šumavě na Javorné. Z nějakého důvodu jsem tenkrát jel o den déle (tuším, že jsem měl přehrávku v hudebce nebo tak něco). Jel jsem vlakem do Hojsovy stráže a odtamtud jsem chtěl pěšky dojít přes Můstek na Javornou.
Někde u Janovic nad Úhlavou mě ve vlaku oslovil chlápek v civilu, ukázal mi nějakou policejní průkazku a začal se mě vyptávat, kam jedu. Zjevně jsem mu byl podezřelý, mladý kluk s batohem ve vlaku na Šumavě, asi si myslel, že chci utéct do Německa.
Vypověděl jsem mu co a jak, v Hojsovce jsem v klidu vystoupil z vlaku a podle plánu dorazil na Javornou.
Teprve s odstupem času mi tato příhoda připadá šílená. Dnes, s otevřenými hranicemi, si po Šumavě chodí kdo chce a jak chce. Na hranicích s Německem byly před dvěma lety zrušeny i hraniční přechody, dnes se dá projít pěšky i autem kdekoliv.
Z tehdejšího úhlu pohledu jsou otevřené hranice zázrak. Mě tenkrát ten estébák vůbec nepřišel divný, bylo pro mě normální, že tajní fízlové zpovídají lidi ve vlaku. Tenkrát se k hranicím nedalo ani přiblížit, kolem celého Brčálníku se táhly ostnaté dráty, od Čertova k Černému jezeru vedl průsek s drátem a dál se nemohlo. Až po roce 1989 se otevřela cesta z Černého jezera k Bílé strži a pod Ostrý. Až když padla Železná opona, smělo se po horách chodit bez omezení. Z dnešního pohledu to považuji za jednu z nejdůležitějších událostí svého života.

Vlakem do Bulharska

V roce 1974. to mi byly 3 roky, jsme jeli s rodiči a babičkou a dědečkem vlakem do Bulharska. V té době se jezdilo jenom do socialistických zemí, takže kdo chtěl k moři, musel si vybrat mezi Bulharskem, Rumunskem a východním Německem. Jugoslávie už byla problém, tuším že se musel získat devizový příslib a každopádně to nebylo pro každého.
Moc si z toho nepamatuju, ale vzpomínám si, že ta cesta úplně odrovnala mého tátu, který nerad vedro. Vlak projížděl rozpáleným Maďarskem a Rumunskem. Cesta trvala dva a půl dne, ve vlaku se spalo - dvakrát tři lůžka nad sebou v každém kupé. Jídlo a pití na cestu jsme měli vlastní, vlak sice měl jídelní vůz, ale to byla drahá záležitost, na kterou jsme neměli.
Chudák můj táta prostál celou cestu na chodbičce, kouřil z otevřeného okna a ochlazoval se alespoň pohybem vzduchu z jedoucího vlaku. Víckrát už tátu k moři na jih nikdo nedostal.
Já jsem tuto cestu absolvoval ještě dvakrát v letech 1979 a 1981., kdy mě s sebou vzala moje babička Alenka Kalendová. Z těch dalších cest si pamatuji na typické vahadlové studny v Maďarsku a Rumunsku, a na spousty snědých špinavých dětí žebrajících kolem vlaku. My cestující jsme si připadali bohatí, když jsme jim rozhazovali bonbóny. V zemi slepých jednooký králem.

Ostnaté dráty v Brance u Tachova

Někdy na začátku 80. let - tipuji 1981-1983 - jsme byli s rodiči a bratrem Michalem na dovolené v Brance u Tachova. Tuším že to byla rekreace od ROH, od mámy nebo táty z práce. Branka u Tachova je - jak zjišťuji nyní na Internetu - malá vesnička kousek od Tachova, vzdušnou čarou asi 2 km od hranice s Německem. Tenkrát Německou spolkovou republikou, tedy těmi zlými kapitalistickými Němci, na rozdíl od hodných Němců z komunistické Německé demokratické republiky.

Zvětšit mapu

Byla to tenkrát docela slušná taškařice. Přijeli jsme do Branky autem. Kolem silnice byly na obě strany ostnaté dráty. Branka samotná - to byl tenkrát rybník, stará škola předělaná na rekreační objekt, pár domů - a to bylo všechno. Tedy - rekreační objekt - dalo se tam přespat, rekreanti si museli vařit ve společné kuchyni.
Kolem celé vsi byly dráty. Šli jsme s rodiči na procházku do lesa po jediné možné cestě. Po obou stranách dráty. Ušli jsme snad 200 metrů, závora, konec, dál to nešlo.
Pamatuji se, že jsme tenkrát na té procházce našli v lese na stromě žlutý balónek s německým textem. Já - mohlo mi tehdy být kolem 10 let - jsem si ten balónek chtěl pochopitelně nechat, ale rodiče mi to nedovolili a rychle jsme spěchali z lesa. Snad to byla kapitalistická propaganda - co jsem četl, v 50. letech to bylo docela běžné. Ale možná to byl jenom nějaký reklamní balónek, který vítr zavál do komunistického Československa.
Vydrželi jsme v Brance u Tachova jednu noc a rychle jsme odtamtud ujeli. Dodnes nechápu, co tam dělali ti ostatní lidi, co tam také byli na rekreaci. Možná se koupali v tom rybníku a nevadilo jim, že jsou tam obklíčeni ostnatým drátem jako v koncentráku.

Bobři

Vloni se na Porajtu (Černý rybník) objevili bobři. Viděl jsem ohlodané stromy, některé poražené. Nejvíc mě dostal ohromný topol víc než půl metru v průměru: bobr ohlodal kůru tak, že to ten strom nejspíš nemůže přežít.
Je to podobný příběh jako s volavkami: bobr - za mého dětství zvíře ve volné přírodě téměř vyhynulé - se nyní čile množí a šíří se českými řekami. Oproti volavkám to má mnohem těžší, protože musí proti proudu řek a potoků pěšky.
Mám z bobrů radost. Nebyl bych věřil, že se živočišný druh dokáže takhle rychle postavit na nohy, když se zlepší podmínky pro jeho život. Jen víc bobrů! Je to důkaz, jak je tu zdravo.

Šedá průmyslová Plzeň

Plzeň bývala za komunistů hnusné, šedivé, zakouřené město. Komunisti neinvestovali do domů, proto byly všechny fasády v Plzni šedivé a oprýskané. To co je tady na obrázku, to je idylka. Jak já to pamatuji, všechny komíny ve Škodovce chrlily dým. A ne tu bílou vodní páru, co dnes vypouštějí katalyzátory na teplárenských komínech, ale "poctivý" kouř plný popílku, síry a těžkých kovů.
Totéž auta: v letech 1985-1989 jsem chodil na gympl na dnešním Masarykově náměstí, za mě Ulice pionýrů. Chodil jsem ze starého autobusového nádraží v Leninově třídě (nyní Husova) Třídou prvního máje zvanou Májovka (nyní Klatovská). Májovka bývala plná aut, náklaďáků a autobusů bez katalyzátorů a byla hnusná, smradlavá a šedá. Tenkrát mi to nevadilo, teprve dnes vidím, co to bylo za hrůzu.
Až po roce 1989 se začalo psát a informovat o znečištění vzduchu. Pár let to bylo horké téma, pak se zavedly katalyzátory do aut a odsiřovací prvky na komíny (určitě se to nějak odborně jmenuje). Dnes kvalita vzduchu většinu lidí už moc netankuje - až na výjimky typu centrum Ostravy nebo magistrála v Praze. Není proč. Pravda, auta pořád nejsou bez nečistot, ale absolutně se to nedá srovnávat s tím, co bývalo za mého mládí.

Pěnkavčí melodie

Mám rád pěnkavčí zpěv. Můj dědeček Oldřich Kalenda miloval ptáky. Uměl je výborně poznávat a trošku i napodobovat. Vzpomínám si, jak mi napodoboval zpěv pěknavy.

Mám pocit, že se během mého života zpěv pěnkaváka lehce pozměnil. Ta melodie už není stejná, jako bývala, když jsem byl malý. Je to zvláštní, možná se pletu, ale myslím si, že to tak je. Mám poměrně slušný hudební sluch a jsem si tím dost jist.
Matně si pamatuji nějaký článek v časopise 21. století, že pěnkavy v Británii zpívaly jinak než na kontinentě a že se to změnilo - postupně se naučily zpívat podobně jako francouzské nebo holandské pěnkavy. To by vysvětlovalo, že i české pěnkavy za těch 30 let mohly pozměnit svůj zpěv.
Chtělo by to nahrávku - tehdy a dnes.

Ještě o skládce v Kaznějově

Tady jsem vygooglil rok starý článek o té skládce.
Takhle to zřejmě vypadá dnes. Za mého dětství tam žádná tráva nerostla ani omylem.

Lachema v Kaznějově

Od 5. do 8. třídy jsem chodil na základku do Kaznějova. V Kaznějově byla (je) chemička - tenkrát se jmenovala Lachema a vyráběla se tam kyselina citronová. Po roce 1989 se to chvíli jmenovalo Aktiva, jak je to dnes nemám tušení.
Kaznějovem protéká Kaznějovský potok. Za mého mládí se mu říkalo Smradlák, protože smrděl - většinou celkem málo, někdy hodně moc. Vypouštěly se do něj svinstva z chemičky. Tenkrát to nikomu nevadilo, a pokud ano, měl smůlu. Za komunistů se na životní prostředí zvysoka kašlalo.
Železniční trať Plzeň - Žatec vede kolem Lachemy. Hned vedle trati bývala skládka chemického odpadu. Nikdo se s tím nemazal, prostě se chemikálie vzaly a vyvezly na skládku. Nechci nikomu křivdit, ale myslím si, že to bylo prostě složené na zemi, žádná izolace pod tím.
Každopádně ty hromady chemikálií byly pěkně vysoké - tipl bych tak 7 metrů, různě to mezi sebou reagovalo a někdy se z toho kouřilo. Většinou to mělo krásně modře olověnou barvu a místy bílou, takže to vypadalo jako fotky Vysokých Tater s ledovci. Jako dítěti mi to tenkrát přišlo krásné a když jsme jeli vlakem k babičce do Kryr, vždycky jsem se na skládku těšil.
Kdo ví, možná to bylo neškodné. Ale myslím si, že dnes by nic podobného neprošlo.

Smrt generálních tajemníků

Když umírali sovětští pohlaváři, znamenalo to vždycky velké blbnutí v Československu. 10.11.1982 zemřel Brežněv, Muž metálů a strašlivého obočí. Vyhlásil se povinný státní smutek a celá škola šla podepisovat kondolence do veliké červené knihy. Byl to docela dobrý chaos, stáli jsme frontu a dělali jsme v ní bordel, měli jsme radost, že se ulejeme z vyučování. Zajímalo by mě, zda ty knihy pak poslali do Sovětského Svazu.

Když už byl Brežněv hodně starý, rok dva před smrtí, byl na návštěvě v Praze. Říkalo se mezi lidem, že už byl tak senilní, že jim málem spadl do metra.
Brežněva se všichni báli. I jako dítě jsem to cítil z "body language" našich komunistických politiků v televizi. Legendární "Trojitý Brežněv" - trojnásobný polibek na tvář, který si vyměňoval s Gustavem Husákem na uvítanou na letišti - se stal příslovečným.
9.2.1984 zemřel Jurij Andropov, jeho nástupce. Teď se dívám, že to byl čtvrtek. Každopádně si vzpomínám, že v sobotu poté (což muselo být 11.2.1984) jsme šli v Třemošné do kina na sobotní dopolední představení pro děti. Já, můj brácha Michal a bratranec Jirka Dobrý zvaný George. Pokladní pan Juha nám oznámil, že představení je zrušené, protože je státní smutek. Celou cestu z kina jsem pak hlasitě nadával na Andropova, co si má co umírat, když já chci jít do kina. Rodiče pak byli ze mě pěkně zděšení, co kdyby mě na ulici slyšel nějaký přičinlivý udavač...
Když pak o rok později (10.3.1985) zemřel Konstantin Černěnko, nikoho už to nepřekvapilo. Brali jsme tak nějak samozřejmě, že generální tajemníci v Sovětském Svazu umírají často.

Volavka popelavá

Někdy kolem roku 1984 vyšel v časopise ABC krásný plakát s volavkou popelavou. Tenkrát jsem si ho vytrhl a přílepil náplastí dovnitř šatní skříně. To bylo jediné místo, kam jsem si směl lepit samolepky a obrázky.

V tom ABC tenkrát psali o volavce jako o přísně chráněném druhu, který je v Československu ohrožen vyhubením. Pro mě to byl tajemný pták, vzácný, záhadný, nedostupný.
Když jsme v roce 1989 jeli s Martinem Fojtíčkem na vandr Moravu, viděli jsme volavku z vlaku. Tenkrát to pro mě byl ohromný zážitek, viděl jsem ji ve volné přírodě snad poprvé podruhé v životě.
Dnes je volavka poměrně běžná. Vídám volavky pravidelně při cestě autem do Prahy, mezi Zdicemi a Berounem jich na poli někdy napočítám i 6-8. Tady v západních Čechách je volavka hojnější než čápi, kterých ubylo.
Je to jednoduché. V 90. letech se všude postavily obecní čističky vod, řeky přestaly připomínat stoky a čistota vod šla ohromně nahoru. To prospělo volavkám. Čápi naopak doplácí na to, že ubylo mokřadů a mokrých luk. Je to kvůli melioraci, která se tu všude dělala v 80. letech 20. století.
Návrat volavek je pro mě jeden z mnoha důkazů o úžasné životaschopnosti a sebeobnovování přírody. O dalších pozorováních se chci ještě zmínit.

O čem to bude

K založení tohoto blogu mě inspiroval Ondřej Neff a jeho seriál Zlatá padesátá. Moc pěkně tam popisuje své vzpomínky na dětství a různé zajímavé postřehy týkající se těch dob. Nejsem pan spisovatel jako Ondřej Neff, ale taky chci podchytit svoje vzpomínky - na dobu 70., 80. i dalších let. Člověk stárne, hlav děraví a vzpomínky je třeba zapsat, dokud jsou.
Nechci to pojmout jako ucelené paměti, spíš bych chtěl zaznamenat různé věci, které mi z dnešního úhlu pohledu přijdou zajímavé a hodné zapamatování. K tomu mi dopomáhej Bůh.